Test Honda VFR1200 2010: návrat do budoucnosti
Její design nebude všem úplně pochuti, jedno je ale jisté. Honda zas odvedla pořádný kus práce…
Je jiná
Těším se už několik dní dopředu jako malej a přitom tyhle motorky nejsou zrovna moje krevní skupina. Vážně bych moc chtěl, aby se mi nové VFR líbilo a já mohl projíždět od jednoho města k druhému a házet machry, že si jedu na dokonalé Hondě. Vyzvedávání testovaného motocyklu ve strašnickém MCH probíhalo standartně a přesto viselo ve vzduchu něco divného. Možná to bylo tím, že divný je samotný vzhled VFR nebo jsem si až moc omýlal jak tento test nesmím podcenit jelikož se jedná o legendární stroj, který stojí na počátku své další éry. A možná všechny okolnosti tomu chtěli, aby VFR vyvolalo opravdový rozruch. Tak či onak Honda ví, jak má udeřit. Do stojatých vod připlul neznámý objekt a konkurence neví kudy kam.
Tvary budoucnosti
První pohled na živo je stále zneklidňující jako na fotografiích, ale v dobrém smyslu slova. Ti, co už si zvykly na novou designovou éru kapotovaných strojů nastolenou Firebladem v roce 2008 nebudou tak zaskočeni, ostatní to budou mít o něco těžší. Design nového VFR zkrátka potřebuje čas, každopádně podle nás Honda opět posouvá věci správným směrem. Nemusí se zalíbit všem a ne hned, ovšem co se týká designového podpisu, podíváte se a víte, že jiná japonská fabrika by takto čisté linie nevymyslela. Asymetrický světlomet přes celou přední kapotu, která plynule navazuje na boční díl. Hotové vesmírné orgie, ale vlastně proč ne? Mám výjmečnou motorku a chci i výjmečný design, tady to mám.
A nakonec nesmíme zapomenout! Ptáte se nás na kvalitu zpracování? Jako vždy na prvotřídní úrovni.
Jako na fároši
Po usednutí mi pozice za řídítky silně připomíná poslední model Fireblada. A tak je to dobře. Honda nedělá nikdy nic náhodou, takže na futuristický vzhled navazuje i moderní pojetí sportovního cestování. O něco víc nahrbená pozice dopředu než na posledním modelu VFR, nohy stále volně v přijatelném úhlu aby záda netrpěly a můžeme s klidem vyrazit i do přecpané Prahy. U Hondy zkrátka vědí o lidském těle něco víc jinak to neni možné. Ať měříte 165 centimetrů nebo atakujete dva metry, sednete a jedete. Nehledě na vaši váhu nebo délku nohou, VFR se o vás postará. Plexištít je téměř kolmo, takže na boj s větrem také zapomeňte. A navíc, kokpit je tak i pro dlouhány díky nepřekážející horní hraně pléga čitelný. Samotný přístrojový panel je pak maximálně přehledný, a lépe už to snad ani nejde. Jednoduché uspořádání displeje však mohlo být doplněno o užitečnou informaci kolik vám ještě zbývá ujet kilometrů na příslušné množství paliva v nádrži. Nebo zde mohlo být alespoň klasické odpočítávání po dosažení rezervy, když to má i rize sportovní Fireblade. U nového VFR se musíte smířit s ukazatelem stavu paliva pomocí jednotlivých dílků, které postupně zhasínají. Zároveň však chválíme ukazatel zařazené rychlosti, který nám naopak na fároši stále chybí. Dále tu jsou nezvykle velké přepínače, a to tlačítko startování, vypínání motoru nebo zvukové houkačky (čti klakson :)), jedná se však jen o postřeh. Trochu déle, konkrétně dva dny jsem si zvykal na přepínač směrových světel, který byť klasických rozměrů je umístěn pod velké tlačítko klaksonu a občas jsem místo vypnutí blinkru troubil. Nejde však o závadu a časem si řidič zvykne svůj palec natáhnout víc dolů. Po nastartování zní motor poněkud nakřáple a jakési bouchnutí unitř motoru ihned po stisknutí tlačítka start, jakobyste právě startovali obrovský letoun, na klidu nepřidá. Jedná se však o klasický projev nového motoru a po zahřátí už VFR jen tiše ševelí.
Ten podvozek
S klidem by se dalo říci, že sportovně cestovní stroje musí umět Honda ze všech nejlépe. Vzpomeňte si jen na ty zástupy čistokrevných sportovních modelů, jak dlouho v jejich sedle jezdec pokaždé vydrží. Vstřícnost k jezdci je u Hondy opravdu na nejvyšší úrovni. A proto ani VFR nemůže být vyjímkou. Na nerovnostech vás podvozek jen nepatrně zhoupne, aby na kvalitním povrchu ukázalo pravé sportovní chování. Stále je nám záhadou, jak vás Honda na svých strojích informuje nefalšovanými pocity pohodlí a zároveň reaguje přesně a okamžitě na vaše povely. Vše je v neustálé rovnováze a to i když se jezdec rozhodne vyždímat z motoru maximum. Podvozek pod vámi neskutečně maká, ale vy vůbec nic nevnímáte. Přejete-li si sportovně přesný a pohodlný podvozek, jste tady správně. A pokud jste si mysleli, že nové VFR s velkým motorem bude těžkopádné, máte pravdu pouze z poloviny. Manévry jako je tlačení motocyklu do garáže nebo otáčení se na malém prostoru v nulové rychlosti, trochu nutí si dávat větší pozor. Nové VFR ale není těžké, jen máte pocit jakobyste měli přední kolo neustále lehce přibržděné. Je to však subjektivní pocit a jedná se tu pouze o váhu motoru.
A zase ten motor
Motor je totiž pořádný kus železa, který ale o sobě dává vědět především za jízdy. Do 3500 otáček je cítit jeho lehce nepravidelný chod a jezdec by toto ani nezaznamenal, kdyby zrovna na této hodnotě neprojížděl na druhý rychlostní stupeň 50ti kilometrovou rychlostí městem. Nejedná se však o přískoky dopředu jako na mé Ducati 999, kde si musíte hodně pomáhat spojkou. Pouze cítíte tu hrubou sílu pod sebou a když si uvědomíte, jaký motor pod vámi běží, není to nic nad čím byste měli přemýšlet. Naopak zvedáme palec směrem vzůru a vy spolu s námi určitě také. Jakmile totiž okusíte výkonovou křivku od čtyř tisíc až na začátek červeného pásma, máte vysmáto. A tak se znovu vracíme k chlapáckému motoru. Tvrdý kroutící moment připomínající typické sportovní dvouválce je ale navíc podpořen i točivým nadáním. Ta nekončící síla až po omezovač je Hondí tajný recept, jak doposud zmíněné maličkosti smést hluboko pod zem. Honda musela opět strávit stovky hodin nad testováním, protože pýcha finálního produktu na vás po každém přidání plynu doslova dýchá. Křivka výkonu motoru bez sebemnších výkyvů je prostě fantastická a neustále chlácholí jezdce o dobře odvedené práci. Vše je umocněno perfektně odstupňovanou šestirychlostní převodovkou, se kterou nebyl po dobu testu sebemenší problém.
Život s ní
Jestli pořád váháte nad jejím vzhledem tak vězte, že je jednoduše poskládaná, takže naleštit ji bude hračka. Dále je tu příjemná poloha jezdce a pro spolujezdce to platí také. I madla na držení si spolujezdec oblíbí, jsou totiž na správném místě a do rukou i celkem příjemné. Na řidiče nefouká do nějakých 160 Km/h a i poté je ochrana před větrem stále dobrá. Stupačky nebrní vpředu ani vzadu a na škrtání i v těch nejdivočejších náklonech taky zapomeňte. Brzdy jsou silné tak akorát. Přesné, nezáludně dávkující. Na kole máte vždy tolik brzdící síly kolik zrovna požadujete a navíc jsou podpořené systémem ABS. Spotřeba paliva se pohybuje od 6ti litrů do necelých devíti, ale vždy bude záležet kolik plynu ji dáte. Naše testovací trasa o délce 250 kilometrů s poměrem 40 procent dálnice a 60 procent okresky spolykala 7,3 litru na sto kilometrů a to sme se s tím vůbec nemazali. Honda dělá motocykly se kterými se žije opravdu dobře, tečka.
VFR je zpět
Jaký by měl být sportovně cestovní stroj? Cestovatel s duší sportovce? Dost možná. Ne řeknu to jinak a lépe. Měl by být jako VFR 1200F. Dokonalá souhra všech věcí je důležitější než agresivní brzdy nebo nejvýkonnější motor. Honda to ví a naservírovala opět výjimečný produkt. Dámy a pánové, legenda jménem VFR je zpět a připravena jako nikdy před tím...
Plusy
+ Všestrannost
+ Motor, Podvozek
+ Spotřeba
Minusy
- Líbí se vám na první pohled? :)
Přidat komentář +