Test Ducati Streetfighter 2009: megamazec
Streetfighterem končí boj o nejlepší sportovní naháč. Tohle je nahatá 1198 s agresivním a minimalistickým vzledem, víc už nehledej…
Pokud bych měl hned na začátek zmínit věc, která se výrobci opravdu povedla, pak by to byl samotný název motocyklu. Při vyslovení toho magického slova, hned každej ví o čem je řeč a tak je to správně. Streetfighter rovná se impulsivní, hrubý, nezvladatelný. Drsňák KTM Superduke působí vedle Streeta křehčím dojmem a Buell CR 1125 zase jako lacinější verze z hračkářství. Streetfightera jakoby vytesali přímo z kamene, ale zároveň z něho kvalita přímo sálá. Pryč je někdy až moc, odlehčený vzhled strojů značky Ducati a Street je doslova ztělesněním brutality. A nutno říci, jedině dobře. Ve třídě litrových naháčů, slyší většina jezdců především na bitelný vzhled, kvalitu zpracování a výstřednost. Nezbývá než dodat, že všechna tato slova Streetfighter plní bezezbytku. Nicméně, naše dvojice cvičených opic Jimmy a Prochy už mlsně obcházejí rudou krasavici. Nebudeme vám lhát, oba už ji viděli několikrát a dokonce ji měli možnost vyzkoušet na Mosteckém okruhu. To však nemění nic na tom, že se těchto křivek nemůžou stále nabažit. Prochy: „Neznám jiný motocykl, kterému by přirovnání vybroušený jako diamant slušelo víc. Každičkej díl, sebemenší šroubek je lepší, než jsem běžně zvyklej. Zde platíte opravdu za celý motocykl, za veškeré díly. Příkladem uvedu tu nejbanálnější věc, jakou je nádobka na brzdovou kapalinu, paráda!
Sedím, sedíš, trpíme
Jimmy má něco, co nám ostatním chybí. Sveze se půl hodiny na dobré motorce a dalšímu jezdci ji předává s úsměvem, že tohle je přesně ono. Jindy ho tři dny nevidíte, protože si vzal v práci volno a odjel někam na motorce, aby vám ji pak sklesle vrátil s popsaným lístečkem plný záporných věcí. No, jsou to věci mezi nebem a zemí, ale zpět k Ducati. Streetfightera přebírám a Jimmy je nezvykle napjatej. “Hele, člověk by měl vědět, kdy má dost a tenhle ten naháč je pro mě opravdu konečná. Z fleku bych na ni hodil kapoty a užil bych si to daleko víc. Neni tady ani náznak použitelnosti do běžného provozu. Naopak za městem, když to rozmotám, nemám se za co schovat, takže se držím při zemi a přitom vím, že mam sotva půl plynu. To i GSX-R K5 je daleko před Streetfighterem v použitelnosti na nedělní výlet." Dobře, takže žádnej med tenhleten Streetfighter, to bude chtít odhodlaného jezdce. A opravdu, ihned po usednutí to dává náležitě vědět. Svírám v rukou příjemně široká řídítka, která umí jen v Itálii, ale to je asi tak jediný co připomíná naháče. Sedlo, i když prostorné je tvrdé, ohromě vysoko a vzadu. Nohy zalomit na tenké, tvrdé stupačky a už se jen pomodlit, co se stane po rozjetí. I to malinkaté nic pod vámi, které se nazývá přístrojový panel a má vás vrátit do reality (a připomenout, že opravdu nesedíte na supersportu) je běžným naháčům dost vzdálené. Pro informace musíte za jízdy hodně klopit zrak a dřív stejně zahlédnete váš přední blatník než rychloměr, takže z hezké a informacemi napěchované přístrojovky máte radost opravdu jen v garáži. Takto nekompromisních není ani polovina dnešních supersportů, napoprvé je Streetfighter opravdu až šílený!
Nabíráme tempo
Projíždím městem a kupodivu se stále držím. Spojka je dost tvrdá, kvalty dlouhé a jízda pod 3500 ot/min nebo do 40 Km/h se stává hrou nervů, ale okolí mi to pomáhá celé zvládnout. Na téhle motorce zkrátka nemůžete dát najevo sebemenší pochybnost nebo slabost. Z kterékoli strany se na vás lidé podívají, jste rváč ultimátních zápasů v kleci. Roztáčím motor jen lehce nad hodnotou 4000 otáček a už si razím cestu pěkně z ostra, tak jak to umí jen dvouválec. Pouhé vrknutí plynem není tak tupě elastické a neosobní jako u čtyřválce, tady se s obrovským rachotem cpete jednoduše mocně dopředu, super! V 7 000 tisících přichází menší útlum v přísunu síly, takže je čas to rozdejchat. Zbytek otáčkového pole, už ale nedává žádný prostor k pochybám. Tady se opravdu jedná o nejšílenější motor v této třídě. Silný až hrubý kroutící moment od této chvíle nepolevuje ani na chvilku a vy tak tak budete stíhat do červeného pásma přeřadit. Klasické červené pásmo byste tady ale hledali marně. Závěrečný kopanec doprovází intenzivní blikání postraních červených kontrolek na přístrojovce a u samotného finále na hranici 9500 otáček se přidává i prostřední kontrolka, to abyste věděli, že už je vážně nevyšší čas. Vidíte, ani přístrojový panel se nenechal zahanbit a podtrhuje sportovní image. A jak už jsme u Ducati, zvyklí i převodovka je rovněž typicky sportovní. Každé přeřazení doprovází krátké, ostré cvaknutí. Zapomeňte tedy na stylovou jízdu na naháči v keckách, v lepším případě byste měli po jednom odpoledni nárt samou modřinu. Převodovka je navíc i maximálně přesná a to jak všichni víme, se ne vždy Italům povedlo, takže velké ovace.
Víc než nejvíc
Motor ukázal, že má grády a aby bylo možné všechnu tuhle sílu přenést na silnici, je nutné mít opravdu kvalitní podvozek. Nebyla by to Ducati, kdyby neměla řádně posvařovaný trubky, které jsou tuhostí přímo pověstné. Počítat můžete tedy s nevídanou, pro nováčky možná až nepřirozenou stabilitou. Jakmile si totiž s motorkou lehnete do zatáčky, nic už vás nedokáže rozhodit a těžko se zvolená kolej opouští. Streeta jsme jezdili i na okruhu v Mostě na Ducati dni, ale kupodivu se nám tam moc nezdál. I z doslechu od kluků z Motohouse se s ní každej pral a žádala hodně soustředění, abyste se na ní doslova udrželi. Na vině byl podvozek, kterej byl hodně natvrdo a předek všechno nestíhal pobírat. To však nebyl případ našeho testovacího kousku, z kterého jsme byli v sedmém nebi. Na nic si opravdu nemůžeme stěžovat. Napoprvé jsme byli sice až zaskočeni tvrdostí během celé jízdy, kdy každé zpomalení tempa doprovázely rázy na zápěstí a do zad, druhý den už ale bylo všechno v normálu. Zkrátka člověk si zvykne na všechno, a jakmile máte co dočinění s něčím, čemu musíte přijít na chuť, kousnete se a chcete to zmáknout. Nebo byste snad od Ducati chtěli vlídnější přístup, jaký znáte z ostatních motorek – myslím, že ne. Přesednout ze Streetfightera na naháče japonské produkce je tak opravdu silným zážitkem. Vše je najednou měkké, pomalejší, ale i vlídnější. Snahu konstruktérů ze země vycházejícího slunce, vyjít všem jezdcům vstříc nelze tedy zamlčet, ale kdo chce něco víc, musí mít doma Streetfightera.
Život s ní
Lidé, kteří staví tyhle motocykly, nejsou pouhými zaměstnanci v továrně, nýbrž řemeslníky. Design je luxusní a pořízení takového motocyklu je splněným snem. Nicméně spousta záhybů je při mytí pěkná piplačka. V zrcátkách, která motorce opravdu seknou je toho dost vidět, takže by bylo hříchem to u sportovní motorky nezmínit. Místo pro spolujezdce, jsme z důvodu racing krytu sedačky nevyzkoušeli, ale výfuky hozené bokem jsou pro cestujícího určitě lepší volbou než grilování zadku z podsedlovky, takže plusové body i tady. Spotřebu měla Ducati vždy hodně nízkou, tudíž nepřekvapí, že se Streetem jsme se nad 7 litrů na sto kilometrů nedostali a to i přes časté popojždění na focení a rychlé dálniční přesuny. Mít přebytek výkonu je určitě dobrý pocit, ale napěchovaný kroutící moment pošle motorku na první dva kvalty kdykoli na záda, takže opravdu bacha. Podvozek musí být nastaven na vaši váhu a typ silnice, po které chcete drandit, potom teprve funguje. Brzdy jsou ze superbiku 1198, síly tedy máte požehnaně. Nikdy si nebudete stěžovat, že by to mohlo brzdit víc, spíš naopak.
Ať to stojí, co to stojí
Když se mi v Mostě po šesti kolech paní Papežíková z Moto Italia ptala, tak jaký to bylo? Odpověděl jsem, že tam měli nechat ty kapoty z 1198, sotva jsem se na tom udržel, a že vražedný brzdy mě málem přelomili vejpůl – je to zkrátka komplet sportovec. A městům se logicky taky raději vyhýbejte. Největší prostor tak dáváme Streetfighteru na okreskách, kde vás absence kapot vrátí z ilegálních rychlostí zpátky na zem. V zápětí vás však agresivní motor s pevným podvozkem, na klikatých cestách uvrhnou zpět na tenkou hranu se zákonem. Jízda na Streetfighteru tak dává pravý, nefalšovaný pocit volnosti, kdy nejedete zrovna 200 Km/h a přesto se královsky bavíte.
Plusy
+ Motor, brzdy, podvozek
+ Design
+ Spotřeba
Minusy
- Cena
Foto: Renata Svobodová/ Tomáš Procházka, Video: Tomáš Švarc
Přidat komentář 3