Rozhovor: Petr Kolář
Mohlo by se zdát, že Petr Kolář na motocyklovém serveru nemá co dělat, ale několikrát jsme ho potkali na motorkářské akci. A tak nás napadlo, udělat s Petrem rozhovor…
Možná se sami sebe budete ptát, proč jsem si k prvnímu interwiev do motocyklového časopisu pozval právě zpěváka, navíc toho, kterého spíše poslouchají naše manželky, než my samotní. Jenže s Petrem jsem se již po několikáté potkal na motorkářské akci a když jsem mu řekl o svém plánu, tak narozdíl od ostatních slavných nevytahoval diář a nezačal si diktovat podmínky. Prostě jsme si stoupli k baru a slovo dalo slovo, takže za pár dní sedíme u pivka a já se ptám tohoto nenápadného chlápka na svou první otázku:
Většina tvých současných posluchačů tě zná až od doby, kdy do rádií vtrhnul hit Karla Svobody - Ještě, že tě lásko mám, který tě již jako Petra Koláře katapultoval do horních příček našich hitparád. Není škoda, že se jaksi pozapomnělo na projekt s Michalem Kocábem - Velvet revolution, popřípadě na tvé účinkování v kapelách Precedens a Arakain?
Milý diktafone, je to škoda. (smích) Ne, co na to říct… Prostě všechno má svůj vývoj a doba byla taková. My jsme dělali skvělou muziku, jezdili koncertovat po republice, ale to je všechno málo. Potřebuješ silná media jako je rádio, televize, potřebuješ aby se lidi o tobě dozvěděli a bohužel tenkrát k tomu nebyly ty správné podmínky.
... takže k Arakainu a podobným projektům se už nevrátíš?
To asi ne, …. zatím.
Absolvoval jsi s Danem Landou v roce 2003 Vltava Tour, jak se ti s tímto mnohými zatracovaným zpěvákem spolupracovalo?
Já jsem to nedělal kvůli tomu, že je zpěvák, on je výborný člověk a výborný autor, on je zpívající, či melodramatický básník, což je zvláštní spojení, které prostě funguje a oslovuje lidi. Je to něco mezi nebem a zemí, to je něco co si nevymyslíš a spoustu lidí to má rádo. Já jsem s nim měl možnost spolupracovat už vlastně na muzikálovejch projektech jako byl Krysař, kde byla zvláštní energie, která nás semkla dohromady a v tu chvíli jsme byli tak úžasná parta, že nebyl žádnej problém jet na turné.
Můžeš nám prozradit s kým se ti ve tvé dosavadní kariéře spolupracovalo nejlépe?
Měl jsem štěstí na lidi, skutečně nemůžu říci s kým nejlíp. Měl jsem možnost spolupracovat s lidmi, kteří byli profesionálové a vždycky byly naše společné projekty dotažený od začátku do konce a to se mi líbilo, takže nechci někoho nějak vyzdvihovat.
Tvůj diář, který je k vidění na tvých oficiálních stránkách připomíná telefonní seznam. Máš vůbec čas na nějaký koníčky, záliby a tak?
Tak teď moc času nebylo, ale snažím se, když nějakej volnej den mám, jsem už od malička velkej rybář a mám rád rekreační sporty. Ale jak jsi řekl, teď je toho volného času opravdu málo. Moc rád si zahraju tenis, zaplavu si, zajezdím si na kole, občas nějaká ta motorka…ale strašně moc mejch kamarádů na těch motorkách odešlo a tak jsem z toho zkroušenej a tak spíš zvolím kolo. Také bych se chtěl víc věnovat rodině, blbnout s klukem, …. ale na to všechno není dost času.
Nedávno jsem tě potkal na Pažout Motomejdan Show v Bechyni, kde tvé vystoupení mělo obrovský úspěch. Jak se ti tyto akce líbí?
Tak já s rukama, kteří organizují tento festival spolupracuju od začátku, kdy tenhle fesťák vzniknul, hlavně se s nima znám už 25 let a myslím si, že to byl skvělej nápad. On je to vlastně jejich koníček. Oni dělaj tenhle festival, protože mají rádi muziku, motorky a auta. Teď dělají byznys, ale je to v nich a prostě jednou do roka si udělají radost sami pro sebe
Budeme tě tedy moci na podobných akcích vídat častěji?
V rámci mého času 100%, nemám s tím sebemenší problém.
Teď trochu odbočím k motorkám. Vlastníš nějakou motorku?
Nemám, vlastní motorku fakt nemám. Hodně dlouho po ní toužím, akorát jsem ji neměl kam dát. Řešil jsem parkování. Teď bych tedy parkování měl, ale jak jsem říkal, jsem z toho teďka trochu opařenej, protože spousta lidí na tý motorce odešla. Tak mám z toho takový …., no mám se rád no …. , zbytečně nechci riskovat. Samozřejmě existuje osudovej okamžik, ale….
Jaký je tvůj vysněný motocykl?
Limitovaná edice Harley-Davidson Softail ke sto letům značky. Já mám rád takový to relax ježdění, ne žádný honění. Je fajn sednout si na takovýhle stroj, v klídku někam vyrazit, aniž by tě někdo ohrožoval. Tohle je prostě neskutečnej pocit. Bohužel zatím tu motorku nemám, ale snad si jednou tenhle sen splním, uvidíme.
Jinak co si myslíš o motorkářích?
Hele ono je to fakt individuální. Já znám spoustu motorkářů, který jsou opravdu velký zvířata, prostě berou to hodně natur. Maj to hodně o holkách a alkoholu, ale pak znám spoustu motorkářů, kteří už mají rozum, jsou dospělí. Dělají svůj byznys a tohle je jejich koníček a relax, prostě si to užívaj. Mně osobně je bližší tenhle způsob.
Jak vnímáš tu štvavou kampaň co proti nim v poslední době vede určitá nejmenovaná televize?
No jasně, to je spojený s tím jak jsem před chvilkou říkal, že to jsou ty lidi co se neuměj chovat. Pak dělaj binec na silnicích, zaviňujou dopravní nehody, …. . Bohužel je pak společnost hází všechny do jednoho pytle. To je jak kdysi v muzice. Ten kdo dělal bigbeat, tak to byl rebel. Prostě je to tak, je třeba se na to podívat střízlivě. Kdo bude chtít blbnout, tak blbnout bude ať je mu dvacet nebo sto. Teď je nějakej rozvoj, všichni tvrdí, že motorky jdou cenou dolů, takže si je může dovolit každej i mladý kluci, kteří nemají zkušenost. Ti je honěj a někdy to vyjde a někdy ne, ale ten, kdo jezdí s rozumem, tak si dá pozor.
Jinak zpátky k tobě v současné době jsi vnímán jako velká celebrita a přesto, když tě lidi potkají na ulici tak jim dáš autogram, prohodíš pár vět, čím to, že jsi se oproti mnoha jiným vůbec nezměnil?
Já nevim? Možná je to tím, že to přišlo později a že už jsem velkej kluk a že se s tím dokážu vyrovnat. Fakt nedokážu říct jaký by to bylo, kdybych byl slavnej třeba ve dvaceti a byl v mediích, tak bych to třeba taky neunesl, těžko říct. Možná je to výchovou jakou jsem měl. Mám rád malý věci a malý věci dělaj velký věci, takže se snažím postupovat takovým nějakým přirozeným žebříčkem. Navíc jsem se nestal hvězdou přes noc, jak se občas stává, takže na to nahlížím střízlivě a snažím se si to užít a vím, že ta doba nemusí trvat věčně. Jsem rád a určitě se nebudu bránit tomu, když mě někdo osloví a požádá o autogram.
Můžeš nám prozradit jakého ze svých ocenění si vážíš nejvíce?
Ony byly všechny příjemný. (smích) Každý to ocenění z těch diváckejch mi udělalo radost. To je pro mne velká odměna. Když přijdou na koncert a líbí se jim to, zatleskaj mi (což je pro mě samozřejmě nejvíc) a když ještě pošlou SMS a chtěj mě vidět v televizi, abych převzal třeba slavíka, tak je to takovej pocit, že nevím jak jim říct slova díků. V ten moment něco říct je fakticky těžký, když nechceš jen poděkovat popřípadě neopakovat, to co jsi už kdesi řekl. Ovšem když mě v roce 2005 nebo 2006 fakt nevím ocenila kritika, dostal jsem Anděla, tak to bylo také zvláštní. O těch jsem si myslel, že jsem jim do oka nijak nepadnul a že se jim to nebude líbit. To mě taky potěšilo. Byla to pro mě obrovská satisfakce. Díky, že to udělali, oni to už asi víckrát neudělaj.
Myslíš?
Vlastně udělali to ještě jednou a já byl nominován mezi třema nejlepšíma, což bylo fajn, protože mě berou jako zpěváka. Z toho pak mám pocit, že svojí práci dělám dobře.
Máš ve svém repertoáru nějakou nejoblíbenější písničku?
Jako pro mě?
Jasně, tu kterou zpíváš nejraději.
Já zpívám všechny moc rád. Samozřejmě je dobrý, když na koncertě hraješ věci, který jsou známé z televize nebo rádií a lidi je zpívaj se mnou. V poslední době to je písnička Jednou nebe zavolá, která je z desky Bez křídel. Nedávno jsme ji hráli na Malý skále a tam to zpívalo 1500 lidí, tak to je prostě nejvíc, když zastavíš muziku a oni to dávaj dál, to je odměna, jako když dobře šlape motor.
Co si jinak pouštíš v soukromí?
Já si pouštím starou muziku, většinou tu na který jsem vyrostl, protože v té době nebyla k dostání nebo se prostě těžce sháněla. Já jsem venku na západě nikoho neměl, takže jsem si to nahrával na kazeťák od kamarádů co tam nějaký kontakty měli. Bydlel jsem v Budějicích a na anténu jsme chytali dva rakouský programy ORF a ORF2, kde občas šly rock palasty, takže jsem věděl, že něco takovýho existuje. Říkám to snad není možný. Nejdříve jsem řešil nástroje a stage, který dneska už tady jsou, ale tenkrát mi to přišlo jako když je to fakt jinej svět a říkal jsem si, kde to žijem.
Co chystáš nového?
No ještě jsem chtěl říct, že ta stará muzika, která kdysi nebyla k dostání, tak tu si teď sháním. Třeba i po bazarech, protože lidi z toho bazaru mnohdy ani neví co tam maj za poklady. Takže šmejdím a kupuju starý desky kapel, na kterých jsem vyrostl. Nazareth, Black Sabath, Deep Purple, Uriah Heep a snažím se sehnat všechny jejich desky, abych měl kompletní diskografii. To je takovej můj koníček. Samozřejmě sleduji i novou muziku, ale tohle mě baví nejvíc. Mám pocit, že v 70-tých a 80-tých letech vzniklo nejvíc muziky, kterou si budeš pamatovat a zazpíváme si ji. Má melodii, není monotónní. U toho si řekneš támhle to má skvělý sólo, tady ten bubeník skvěle hraje. Dneska je to hodně stereotyp. Já mám rád, když se hodně zpívá.
… a k těm novým věcem?
Myslíš jako co budu dělat?
Jasně.
Chtěl bych na příští rok připravit novou desku, i když doba přípravy se strašně zkracuje, vždyť poslední desku jsem vydal loni na podzim. Ještě to není ani rok a už mi lidi říkaj: „Hele kdy zas uděláš něco novýho“ no a já na to vždyť jsem to nedávno vydal. Takže ono samozřejmě udělat 12, 13 dobrejch písniček není prča, i když to nevypadá, ale musíš chytit nějakou inspiraci. Musíš bejt v takovém rozpoložení, že si řekneš: „tak a tohle to je ono“.
Máš nějaký cíl, kam by jsi se chtěl se svojí hudbou dostat?
To je čistě takovej hypotetickej cíl. Chtěl bych si zahrát ve Wemblay, ale to už si asi nezahraju, no nevim.
… proč ne, Eláni hráli nedávno Carnegie Hall.
Tam bych si taky chtěl zahrát, ale nikdy jsem tam nebyl. Jenže Eláni mají za sebou hodně práce, udělali množství skvělejch písniček a 30 nebo 35 let kariéry, což je neuvěřitelný a klobouk dolů. Navíc všechny ty písničky známe, což je taky neuvěřitelný. V týhle fázi já zatím ještě nejsem, ale můj sen je zahrát si v nějakém takovém světoznámé koncertním místě, jenže nevím jestli to stihnu. Měl jsem možná začít před dvaceti lety (smích). … ale ty jsi začínal hodně mladej s hudbou
Já vím, ale ne na profesionální úrovni. My jsme byly amatéři a hráli jsme po vesnicích, ale taky jsme tam měli tu svou Carnegie Hall. Atmosféra tam alespoň taková byla.
Máš nějaký hudební vzor, s kým by jsi chtěl natočit desku?
V Čechách nebo z venku?
… s kýmkoliv
Moc se mi líbí práce Bryana Adamse. Sleduju ho, hraje už dlouho. Hodně se v něm vidím. Skládá si sám a zpívá si sám. Prostě je to takovej kanadskej dřevorubec, žádná velká image. Jen džíska, džíny, jednoduše skromnej chlap. Osobně jsem ho nikdy neviděl, ani jsem se s ním nebavil, což bych taky chtěl. Jo a zahrát si s ním…Líbí se mi jeho přístup k muzice. Je to syrový na rockovejch základech. Navíc umí udělat hodně dobrou písničku. Je můj velkej vzor a motivace.
Tak teď opět odbočím. Vystudoval jsi hru na bicí, sedneš si ještě za ně?
No samozřejmě. Mám je v obýváku. Rodina trochu šílí, protože z obýváku je zkušebna. Mají to dost těžký, protože to je nástroj, na kterém jsem vyrostl a když ze sebe potřebuju něco dostat, tak si sednu za bicí a je to venku. To je relax. Baví mě to, baví mě to fakt moc.
Neštve tě jako hudebníka, že krátce po vydání tvé nové desky jsou na internetu miliony odkazů a kopií, kde lze tvou hudbu volně stáhnout?
Je taková doba a musím se s tím zkrátka vyrovnat. Asi to není jenom můj případ, nedá se to uhlídat. Kdyby mě to ale zase nějak zásadně štvalo, tak to nebudu dělat. Jenže na druhou stranu já to beru spíš pozitivně. Je dobrý, že mají lidi potřebu stáhnout si mojí hudbu, protože to znamená, že je dobrá. Takže jsem za to vlastně i rád.
… takže na to pohlížíš jako Fanánek ze Tří sester, který dal kdysi na svou desku návod, jak se jeho písně dají stáhnout?
Přesně tak. Já když byl mladej, tak jsme si to taky nekupovali, ale nahrávali z double kazeťáků a dělali si kopie.
… takže je to tu odjakživa?
Je to tady odjakživa, samozřejmě. Zaplať Pán bůh, že o muziku někdo stojí. Stejně máš nejvíc z koncertů. Navíc se proti tomu nedá nějak zásadně bojovat.
Jaké byly tvé hudební začátky. Někde jsem zaslechl, že jsi si vyzkoušel i život bezdomovce. Je to pravda?
To je pravda. Z Budějovic do Plzně jsem odešel úplně na blind s batohem na zádech a to jenom proto, že jsem měl pocit, že Plzeň před revolucí byla v bigbeatu trochu uvolněnější. Byla tam spousta zkušených muzikantů, tak jsem je začal hledat. Pár dní jsem trávil na nádraží, po hospodách a ptal jsem se na muzikanty, který hledají zpěváka. Nakonec jsem dvě kapely našel a v Plzni zůstal. Začátek byl dost krušnej, ale mě to bavilo. Hospoda je místo, kde vzniká všechno, tam se dělá veškerej byznys.
Co považuješ za svůj největší životní úspěch a co byl naopak ten největší životní průser?
Za životní úspěch považuju už to, že tu spolu sedíme a děláš se mnou rozhovor, protože to už něco znamená. Něco jsem dokázal, což je fajn. To je můj životní úspěch, protože jsem po tom celej život toužil a toužím pořád. A nějakej průser? No…., no, v životě jsem udělal spoustu malejch průserů, ale ten zásadní byl, že jsem nemusel bortit svou první rodinu (v Petrových očích je v tu chvíli vidět nepopsatelnej smutek). Rozvedl jsem se, což nebyla jenom moje vina, ale chyba je, že tam bylo dítě a já nemohl být prostě ten „táta“, což není úplně správný. Ovšem nejsem jedinej a stává se to. To byl asi jedinej průser.
Prozradíš svůj nejhorší zlozvyk?
To moje kouření.
Nehodláš s tím skoncovat?
Hodlám. Já nad tím přemýšlím už dlouho, ale ještě nevím, kdy mi cigarety přestane chutnat. Nejsem ale zase tak silnej kuřák, že bych kouřil šedesát cigaret denně, to ne.
Kdybys mohl ve svém životě jednu věc vrátit zpět, která by to byla?
Nevím, asi to, jak jsem mluvil o tom prvním průseru. O tom udržet rodinu, ale ne za každou cenu. To by bylo určitě dobře. Co s tím, to už nevrátíš. A ještě možná kdybych byl tenkrát víc progresivní, tak bych odešel do Prahy dřív než jsem odešel. Byl bych mladší a mohlo být všechno jinak.
Hele teď trochu střelím do vlastních řad. Jak vnímáš bulvární media, který jsou schopný otisknout naprosto cokoli. Mimo jiné jsem tě již několikrát zahlédl skoro na titulce s informacema, který mi k tobě dost neseděli.
Já to vůbec nechápu, ale víš co, bulvár jsme nevymysleli tady. Funguje na celém světě a mám pocit, že jsou země, kde je to ještě horší. Já se jim raději straním a když si na mě někdo něco najde a otiskne to, tak co s tím naděláme, že? Sám jim vstříc ale nejdu a nejsem příznivcem téhle reklamy. Já si raději zajedu na koncert, vydám desku. Pokud jsi někde vidět a jsi na prvních příčkách, tak se do tebe bulvár trefuje. Zaplať Pán bůh, že se do mě netrefuje tak často. Jsou ale i dravci, kteří jsou v bulváru pořád i lidi, kteří si to s nima sami domlouvaj a říkaj: „Hele já tady jsem, dejte mě tam“. Já takovej rozhodně nejsem. Není to můj styl, ale někdy tomu neunikneš.
Jasně, ale co na to rodina? Nemáš kvůli bulváru občas problémy?
Problém s tím není. Občas si to musíme vyříkat, ale z 90% jsou v bulváru lži. Nemůžeme se tím zásadně zabývat, protože bychom jako rodina nemohli fungovat.
V roce 2007 jsi v Turecku vyhrál pěveckou soutěž. Můžeš porovnat český a turecký publikum?
To můžu, protože jsem tuto soutěž vyhrál. Publikum v Turecku bylo úžasný. V životě mě neviděli a reagovali fantasticky. To jsem opravdu nečekal. Dokážou se víc bavit, jsou spontánnější. Jižanská mentalita je prostě jiná. Byla to další zkušenost a bylo to fajn.
Otázka závěrem. Chceš vzkázat něco našim čtenářům motorkářům?
Jestli můžu, tak jo. Motorka je úžasná věc, ale jak říkám.: „Jezděte s rozumem a přistupujte k životu s tím, že je jenom jeden a druhej už nebude.“
Tak díky moc.
Není zač.
Připravil: Tomík Němec
Přidat komentář +