Superbike-online.cz

Cestopis: Maroko AL MAGHRIB 2005

15.dubna Jakub Verner

Cestopis do Maroka je podán se všemi detaily a vyčerpávajícími informacemi, fotogalerie navíc presne zachycuje tamní zpusob života.

Z Mladé Boleslavi vyjíždíme v pátek 7.10. v 9:40 h ve Felicii Combi 1,3 s výkonem 40 KW a vlekem se dvěma motorkama o váze cca 570 kg. To auto ještě netuší, co ho čeká! V Německu na nás občas troubí nervní Helmut v kamionu, hlavně úseky se zákazem předjíždění nad 7,5 t jsou lahůdkou. Zůstáváme však klidní a konstantní rychlostí v rámci možností našeho vozu již máme za sebou i Francii. Ráno 8.října jsme ve Španělsku, cesta jde dobře, střídáme se a jedeme takřka nonstop. Tankování před Barcelonou, krátká přestávka na WC a honem dál. U Taragony se Gábina rozhoduje prověřit svůj mobil, zda nemá nějakou zprávu. Bohužel není co prověřovat. Kromě zmiňovaného telefonu jsme zjistily, že chybí i další dva. Zastavujeme a následuje rychlá inventura. Mimo mobilů v autě chybí foťák, buzola,mapy Maroka, knižní průvodce, řidičáky ( včetně mezinárodních), technické průkazy od motorek, zelené karty, klíče od motorek ( včetně náhradních), zdravotní pojištění a několik dalších drobností. Peníze a pasy máme naštěstí stále u sebe. Mám neskutečný vztek! Mě už snad okradli úplně všude. Gábina pouští slzu a události nabírají rychlý spád. Ve městě Girona nám policie vydává potvrzení o krádeži a vyrážíme na cestu zpět. Po 69 hodinách a 4 018km od výjezdu jsme 10.10. o sedmé hodině ranní zpět doma. Nastává kolotoč zařizování: úřady, doklady, spínací skříňky ven a zhotovit klíče, mobilní operátor. Máme velký problém s mapou, jediná je ve Vrchlabí, ale i to řešíme. Je neuvěřitelné, co se dá za 2 dny stihnout!

12.10. středa

Druhý pokus: 06.hod.10.min. Tentokrát bez problémů, trochu schýza. Několikrát denně kontrolujeme všechna zavazadla i zavazadýlka. Po 56 hodinách a několika vzteklých Helmutech jsme v pátek 14.10. nad Algecirasem. Máme vyřešené parkování auta a vleku, zakoupené lodní lístky, naložené motorky a docela zničení usínáme v místním kempu.

15.10. sobota

Konečně na motorkách! Slušně naložená Afrika v kombinaci s pneu TKC 80 se chová nějak divně, po pár kilometrech si ale zvykám, v Algecirasu je to už zase moje motorka. Je po poledni, sedíme v kuřácké části trajektu, vlevo Gibraltarská skála a před námi Africký břeh. Je nám dobře, jsme natěšený a v pohodě. Po hodině již projíždíme Ceutou, než se rozkoukáme, jsem na hranicích. Nekompromisně se zbavujeme pomocníků ještě před španělskou celnicí. Stejně nám vnucují pouze formulář, který už dávno máme a dokonce vyplněnej. Ten jsme získali při nákupu lodních lístků. Na marocké straně se na nás ihned vrhají zdejší pomocníci. Předem je upozorňuji, že nedostanou peníze. Oba souhlasí s dárkem. Mají to tu zmáknuté, s jejich zkušenostmi a kontakty to jde samo a fofrem. Každý má jeden pas, jeden doklad od motorek atd. Vyplňují formuláře, řeší s celníky a razítka přibývají neskutečnou rychlostí. Po 31. !!! min. jsme v Maroku. Každý dostáva kšiltovku Knox, triko od Shellu, pár tužek a vyloženě šťastní odbíhají ulovit další Evropany. Před Tetouanem nás okupuje Arab na mopedu, potřebujeme vyměnit peníze a tak se ho ptám na banku a to je chyba. Od této chvíle je naším průvodcem a my jsme nechtěně jeho zákazníci. Během chvíle se proplétáme uličkami starého města. Jede jak šílenec, orientuju se jen podle mohutného bílého oblaku kouře z jeho historické Yamahy. Právě probíhá postní měsíc RAMADÁN, to jsem nějak nedomyslel. Banka je zavřená. Musíme, ač neradi, přistoupit na jeho pravidla. Parkujeme motorky, Gábinu nechávám na místě a sám následuju našeho průvodce do spleti uzoučkých uliček Mediny. Tři zatáčky, dva průchody a nevím, kde jsem. Pár km od Evropy a úplně jinej svět. K výměně peněz dochází u obchodníka s koberci a starožitnostmi. Kurz tak nějak souhlasí, přesto je moje ostražitost a soustředění na 100%. Už to trvá dlouho a z toho nemám dobrej pocit. Vše je nakonec O.K. Po 30 minutách, které mi připadaly jako věčnost jsem zpátky u motorek. Gábina je tady taky a v pořádku. To se mi úlevilo! Je třeba si uvědomit, že Tétouan se svými 280.000 obyvateli je údajně nejméně bezpečným městem Maroka, žije zde spousta národností: Arabové, Berbeři, Židé, Černoši, mladí přistěhovalci z kmene Džebala a kmenů z centrálního Rifu. Právě blízkost Evropského kontinentu a zdejšího pohoří Rif (obrovského producenta drog) je důvodem tohoto stavu. Ve velkém stylu se zde provozuje pochybný obchod, pašování a s tím spojená kriminalita. Nyní však musíme vyřídit odměnu pro našeho průvodce. Zkouší to beze studu a požaduje 100 EUR, to vysvětluje tím, že je Ramadán a on musel hoďku pracovat. Nabízím 10 USD, i to je hodně. Vzápětí se vzájemně obviňujeme z bláznovství. Přidávám kšiltovku a pár tužek. Pak chce, co vidí, včetně částí motorek, moje trpělivost je u konce. I on pochopil, že víc nezíská, tak se loučíme a odjíždíme. Pokud chcete v Maroku získat jakoukoliv informaci, ptejte se policistů, pomohou ochotně, rádi, s úsměvem a zdarma. Další variantou je třeba pumpař, ten od těch hadic nemůže. Všichni ostatní poběží, pojedou na mopedu, na kole, na oslu, dovedou vás často oklikou k cíli a natáhnou ruku očekávajíc nemalou odměnu. Kemping v městě Mortil je fakt nářez! Vyhublé toulavé kočky, sem tam odpadky. Potřebuji na malou a nacházím jakési sociální zařízení, několik oprýskaných dveří, v podlaze kruhový otvor a tak to tam teda pustím. Jak to tak dělám zadívám se na rezavou trubku s kohoutkem nad hlavou a následně zjišťuju, že WC je o dvoje dveře vedle, byl jsem se sprše. Rozdíl však v podstatě není. Kemp má však tu výhodu, že běžní maročané sem nemají povolen vstup, takže alespoň částečně zde nejsme obtěžováni prodavači čehokoliv. Zde nás navštívil pouze bezzubý dodavatel marihuany. Svorně odmítáme, tak to zkouší s hašem. Má toho zboží docela dost. Když však pochopí, že nejsme ti praví zákazníci urychleně odchází. Na závěr dne dobrá zpráva: Gábina našla nenajitelnou čelovku, Oskar konečně po 5-ti dnech zaktivoval nové SIM v nových telefonech a teď jedna horší: ukradli nám dvě Svijanská piva, jež se chladily v rádoby v umývárnách. Není mi jasné, k čemu potřebuje alkohol, ještě k tomu v době Ramadánu, muslimský občan. Co je horší, od pohoří Rif se táhnou ocelově šedá mračna, takže uvidíme ráno. P.S. Ten hajzlík na mopedu nemluvil tak úplně pravdu, banka byla otevřená.

16.10. neděle

Počasí poněkud nejisté, v našem směru mohutná oblačnost, teplota taky po ránu nic moc. Ještě nás zdržuje obchoďák. Pokud Gábina vyrazí na nákup malý či velký, ať do Kaufu či marockého Marjane, vždy to trvá stejnou dobu. Za Tétouanem máme první opravdový kontakt s Afrikou, neskutečně obrovské smetiště. Odpadky roznášené větrem v okruhu stovek metrů, dým z hořících ohňů a zápach. Cestou dál nesčetnětkrát odmítáme nabízený haš. Prodávají to i malé děti. Jeden týpek na kole měl dokonce do půlky naplněnou igelitku. Cestou potkáváme účastnice jakési dámské rally, auta jak na Dakaru a k nim doprovodné vozy. Hezké zpestření cesty, zatroubí na nás a zamávají. Vjíždíme do cedrových lesů pohoři Rif, stále je tu na co koukat, barevnost krajiny je kouzelná, vyjasňuje se a i teplota je příjemná. Dojíždíme do Fésu, na první pumpě se nás ujímá naháneč na mopedu a zcela bezplatně nás naviguje do kempu. Odměnu dostává od majitele, tato služba je vyjímečně zdarma.

17.10. pondělí

Z Fésu směrem na Zejdu jedeme vedlejší silnicí na Sefrou, stojí to za to! Jsou tu nádherné výhledy, ale ráz krajiny se rychle mění. Zalesněná úbočí Rifu jsou za námi, barva krajiny přechází ze všech odstínů hnědé a šedé po sytě oranžovou až červenou – pro tohle jsme sem jeli!!! V odpoledních hodinách jsme v Mideltu. Hned při tankování slyším křičet Czech Republic a už mi do helmy čumí přes strašně silné brýle berberská hlava. Vysvětluje, že má přátele v Praze, a v zápětí už manévruju s přeloženou motorkou a vrtícím se Berberem na tandemu uličkami města. Bleskurychle vyřizuje hotel i parkování pro naše stroje, a kupodivu je cena víc než dobrá. V hotel je absolutní čistota. Dáváme sprchu a chvilku relaxu. Asi po dvou hodinách vylezu ven a náš Berber už čeká. Myslím, že čekal celou dobu. Od této chvíle je naším průvodcem, ačkoliv žádná taková služba nebyla domluvena. Má to tu dokonale zmáknutý. Procházíme chudinský bazar, něco mezi smetištěm a kovošrotem. Šílená veteš, špína a smrad, uzoučké uličky, stísněný prostor, fakt síla. Už ale víme, že náš samozvaný průvodce je také majitelem obchodu. Vše má cíleně připravené, musíme přece vidět ten rozdíl. Jsme venku na hlavní obchodní ulici. Krámek na krámku, řemeslníci, truhláři, kožešníci, kovotepci, cukráři a jejich tradiční smažené výrobky. Směsice lidí, tradiční obleky, zahalené ženy i džíný a trika, slepí i beznozí žebráci, vůně koření i zápach. Atmosféra podvečerního města je pro nás exotika. Samostatnou kapitolou jsou místní řezníci. Nepopsatelné vnitřnosti visící na římsách společně s tuctem svázaných kozích hlav, s vyhaslýma očima. Hned vedle uříznutá kravská hlava i s rohama. Tečku všemu dodává vyplazený jazyk z velbloudí obrovské tlamy, vypadá jak plastová, hejno much však potvrzuje originál. Dozvídáme se, že Midelt je ryze berberským městem. Zde nežijí žádní Arabové ani obyvatelstvo není nijak promíchané. Během naší cesty městem jsou několikrát lehce agresivní reakce na naši kameru. V doprovodu průvodce však není problém, má to tu vošéfovaný. Opouštíme rušné město, jdeme políčky, vesničané z příměstských oblastí, koně, muly, netuším co bude následovat. Fotíme starou, polorozpadlou Kasbu. Rodina našeho Berbera zde údajně žila od 12. století, nevím, možná kecá. To, co následuje nás úplně ochromí: vstupujeme to vlastní Kasby. Schody nahoru, dolů, tma střídá světlo a šero, uzoučké uličky, křižovatky hliněných chodeb, rozpadající se stropy. Je neskutečné jaké množství místností, chodeb a zákoutí se vejde do tak malého prostoru. Na první pohled vypadá stavba opuštěně. Sušící se prádlo potvrzuje opak, zde skutečně žijí lidé. Hrající si usměvavé děti, pro které je nejhodnotnější hračkou ojetá pneumatika ze starého jízdního kola. Škoda, nemáme s sebou žádné dárky. Fotit si zde netroufám, ale Gábina natáčí. Už pro tenhle zážitek ta cesta stála za to!

Venku si oči zvykají na denní světlo. Dnes máme dost nachozeno a rádi usedáme do čajovny, kde popíjíme výbornej mátovej čaj, kterému předcházela obřadní příprava. Po umytí rukou je čerstvá máta vložena do skleničky a přelita marockým zeleným čajem. Tento postup se několikrát opakuje, hodně cukru a hodně horkej. Chutná skvěle. V zápětí přijíždí taxi. Jedeme na návštěvu k našemu průvodci, přemýšlím jak se z toho vyvlíknout, to se však v naší situaci nedá. Chová se velmi srdečně a to nebude jen tak, má přeci ten obchod a pro jeho matku pracuje v Atlasu 35 žen, které tkají a tkají. Ty koberce přece musí někomu prodat. Přijetí v rodině je velmi přátelské. Matka v tradičním oděvu, s tetováním na čele. To má většina berberských starších žen. Vyterované symboly znázorňují příslušnost k jednotlivým kmenům. Ségry v střízlivém domácím obleku, jen šátky skrývají vlasy. Brácha v džínách a pomádou ve vlasech přiběhl na poslední chvíli. Během Ramadánu, svatého devátého měsíce islámského roku se rodina po denním půstu a západu slunce schází ke společné večeři Ftúru (přerušení půstu). Satelit přenáší monstrózní modlitbu z Meky. Stůl je plný, čaj, káva, datle, pšeničné plněné placky, pastilla, haloua chebbakia (smažené medové pečivo se sezamem) a samozřejmě harrira (polévka s čočkou), cizrnou, bobem a skopovým masem zahuštěná moukou a rajčatovou pastou. Fakt jí nejím, vymlouvám se na alergii na veškerou zeleninu a raději si dávám buchtu s kávou. Gábina ochutná vše co je na stole a vypadá spokojeně, zatím. Paní domu nám nabízí nocleh my s omluvou odmítáme a loučíme se s těmito příjemnými lidmi. Začínám být trochu nesvůj, vím co bude následovat. A je to tady! Sedíme v obchodu našeho berbera, objevuje se tu i jeho otec, který asi náhodou zaběhl z hor. Opět popíjíme tradiční čaj, pokuřujeme, ke všemu nám hraje stylová stará hudba. Za dvě minuty je Gábina převlečená za Šeherezádu a já vypadám jak pravej Tuareg. Oceňuji však pohodlnost oblečení. Před námi se objevuje jeden koberec za druhým, všechny barvy, všechny vzory. Jde do tuhýho. Nakonec vybíráme jeden ze tří nejmenších, je krásnej. Aby byl obchod obchodem, vybíráme ještě dva šátky. Teď to hlavní, boj o cenu! Vezmu to rychle, jeho cena je 425 EUR, nabízím 70 EUR. Po půl hodině končíme na ceně 100 EUR za koberec a 150 DH za šátky. Myslím, že by to šlo někde jinde koupit za polovinu, možná i míň. Již jsem však tuto zemi jednou navštívil a nepronikl do soukromí, mentality, obyčejů a zvyklostí, tak jako za několik hodin s naším berberem. Dnešek byl obrovským zážitkem, je hodně po půlnoci. Plni dojmů usínáme, vždyť nás zítra čeká SAHARA.

18.10. úterý

V noci mě budí silný déšť, který mohutně bubnuje na plátěnou střechu pod hotelovým oknem. Ráno je velmi chladné a lehce ještě prší. Než naložíme motorky je po dešti, ale zima je neskutečná. Oblékáme Cold Killers a vyrážíme tam, kde v mracích tušíme vrcholky Vysokého Atlasu. Silnice se několikrát ztrácí pod tekoucí vodou. V okolních, jinak úplně suchých wádích se valí temná zkalená voda, naplaveniny bahna a písku na silnici nás nutí k opatrnosti. Opět déšť. Zvažujeme oblečení kombinéz do deště, ale nakonec se rozhodujeme k přejezdu průsmyku Tizi – n Talrhenta, v dálce se lehce vyjasňuje. Za tunelem legionářů již naplno svítí slunce, teplota se zvedá. Již jsme na pomezí Sahary. Jižním koncem rokle Zizu se blížíme k Er – Rachidii. Rezavě červené monotónní město v jehož okolí jsou pouštní kamenné plošiny. Město vzniklo z původní francouzské posádky. Strategicky vhodná poloha na křižovatce N13 z Meknésu do Tafiláltu a N10 z Ouarzazate do oáz Figuin dělá z Er – Rachidie nejdůležitější město v oblasti oáz kolem Zizu, Rherisu a Guiru.

Máme štěstí, noční déšť netrval tak dlouho. V opačném případě se řeka Ziz na N13 u Richu mohutně vylévá a Er- Rachidia je ze severu nepřístupná. Za městem jedeme cestou oáz, úžasné výhledy do údolí plných palem a hliněných staveb, rozeklaná červená skaliska, na každou stranu vyprahlé kamení kontrastující se sytě zelenou v údolích. Nádhera. Oázy jsou v deštném stínu centrálního řetězu hor, za svou úrodnost vděčí řekám stékajících z jižních úbočí a v jejich povodích se nacházejí široké pásy datlových palem. Architektonicky oáze dominují typické Kasby a tigermatiny – hliněné domy, jejich podivuhodná nepravidelnost je charakteristická pro celý kraj. Oázy leží u zaniklých transsaharských obchodních cest. Ty sloužívaly jako karavanní překladiště a byly pod ochranou mocných nomádských kmenů. Dnes se obyvatelé žijící na pomezí Sahary, Berbeři, Arabové a Haratinové zabývají tradičním zemědělstvím, drobným obchodem a ruční řemeslnou výrobou. Jedeme volně, časté zastávky na focení a filmování, čas výrazně pokročil. Projíždíme Erfoud a Rissani, tady již naplno i v podvečer dýchá teplý saharský vzduch. V Rissani hledáme kemp. První zastávka. Okamžitě je u nás úplně novej Berber, dozvídáme se, že camping zde není, ale vše zařídí. Řadíme za 1, ač to nemám ve zvyku, zadní kolo hrabe a pryč! Třeba má taky obchod, třeba s nábytkem a to by byl problém. Vracíme se zpět do Erfoudu, zde nacházíme značený camping bez problémů.

19.10. středa

Během uplynulé noci byla na severozápadě mohutná bouřka, vzdálené blesky osvěcovaly oblohu. Zde nespadla ani kapka a ráno takřka čistá obloha, jen místy drobná vysoká oblačnost. V příjemné ranní teplotě chutná káva skvěle. V klidu balíme, ještě zbývá zaplatit zdejší kemp. Majitel okamžitě vnucuje výlet džípem do Erg Chebbi. Když odmítám, alespoň nám chce odvést bagáž. Z Erfoudu hledáme cestu k dunám, mapa v průvodci a mapa Michelin se v informacích rozcházejí. Mapa GPS, která je současně k dispozici je spíš orientační. Nakonec volíme osvědčenou cestu přes Rissani na Merzougu s odbočkou k dunám. Při zastávce na cigárko zaslechneme zoufalé mňoukání. Po chvilce je u nás vyhublé, hladové a žíznivé kotě s opálenými vousy, zřejmě od rozpáleného výfuku. Hltavě pije vodu, tady nemá šanci přežít. Zajímavým poznatkem je to, pokud stojíte v poušti a projíždí kolem auto, je pravidlem, že zastaví s dotazem, zda nemáte problém. I u nás zastavil starý taxík, pohovořili jsme s příjemným majitelem a po chvíli se již kotě veze do vzdálené městské kasby. Třicet kilometrů dlouhá dunová hora Erg Chebbi je již na dohled. Zlatavá barva v ranním slunci nám dává nádherný pohled. Nedočkavě najíždíme na pistu, je to doslova umlácená valcha, místy je jízda jak po vlnitém plechu. Hledám optimální rychlost. Gábina ji už za mnou našla, neboť slyším troubení a rachot Rotaxu z jejího BMW. Dost se na mě tlačí, přidávám.Rychlost kolem 70km/h, docela to jde, i vlnění částečně ustává. Vím, že jet rychleji by bylo ještě výhodnější, ale nabrat větší kámen nebo vletět do měkkého navátého písku zde může znamenat pád. V těchto končinách by to byl velký problém. I sériové ráfky našich motorek nejsou to pravé. Mírním se, přestože rány do řidítek a vibrace dávají rukám i strojům zabrat. S úlevou i nadšením dojíždíme k hotýlku postaveného ve stylu Ksaru a s dělem na střeše. Projíždíme branou a náhle jsou monumentální hory saharského, zlatě červeného písku přímo před námi. Nejvyšší duny Maroka a my jsme tady. Jsme tady na našich motorkách, mám pocit naplnění našeho snu.

Popíjíme vychlazenou kolu, horký mátový čaj a je nám dobře. Pohledy z vrcholků dun dále do Sahary, tam někde, nepříliš daleko je již Alžír. Crossové boty se boří do jemného písku, do toho pálící slunce, to je zážitek jaký se nedá popsat. Tady je jediná možnost, prostě zažít.

Trávíme zde docela hodně času, nějak se od tohoto magického místa nemůžeme odtrhnout. Slunce rychle stoupá a teplota letí neuvěřitelně nahoru. Je nutné vyrazit. Otáčím naloženou Afriku, najíždím do hlubšího písku, je opravdu hodně jemnej. Vím, že mám zatáčet, ono to však svádí zkusit ještě kousek, ještě dál. Cítím, jak motorka hrabe, práce s plynem je zcela bezpředmětná. Gejzíry písku od zadního kola a motorka se doslova propadá. Sesedám jak z Pincka a stojan není potřeba Afrika stojí sama, hluboko a pevně. Je tam až po kufry. To se tady snad povedlo každýmu, jenom jsem trochu nepočítal, že se přidám. S pomocí úplně černýho černocha vyhrabáváme motorku, pot ze mě doslova kape. Je k poledni a vedro hrozný. Rveme naloženou Afriku ven z písku. Konečně. Na chvilku se musím nadýchat. Zpět pistou to jde dobře, stále se otáčím a kontroluju Gábinu, jede skvěle. Přesto má po dojezdu svou občasnou chvilku, kdy nemluví. V jednom okamžiku se jí motorka rozeskákala. Vím, že dnes už umí a instinktivně problém vyřešila plynem. Jsme na silnici. Od rána se obrovsky oteplilo, točíme vlnící se kmitající vzduch nad Saharou, naléváme se zteplalou vodou a odpočíváme. Až tady úplně doceňuji textilní komplet Endeavour od Lookwellu, dokonalý systém větrání je skutečně funkční. Ještě jednou se sám vracím do pistových cest, necítím už takovou odpovědnost za druhého jezdce a teď si to správně vychutnávám. Jedu kolem 90km/h. Je to nádhera. Stojím ve stupačkách a motorka pode mnou jen klouže, nerovnosti v podstatě necítím. Skvělej pocit, adrenalin a výplach hlavy. Teď už musíme dál, poslední pohledy na vzdálené hory písku. Ještě musíme nafotit stádo velbloudů a vyjíždíme. Zpět přes Rissani a Erfoud. Dále volíme vedlejší silnici cestou oáz podle řeky Rhesis přes Mellab a Tinejdad. Je třeba dotankovat a nutně doplnit zásoby vody. Kontroluju víčka na kanistrech. Tak tuhle vodu ne, ty uzávěry nějak nesedí, to je zde třeba kontrolovat. Zvolená silnice je skutečně routes regionales. Z počátku do 2/3 zavátá pískem. Blížíme se k oblasti noční bouřky. Voda se do vyprahlé půdy ještě nevsákla, v dolíkách jsou nánosy písku a bahna. Ráz krajiny se opět mění, vše přechází ze žluté a oranžové do šedé až černé. Bizardní lávové vyvřeliny zaoblených tvarů. Nad silnicí se doslova zrcadlí horký vzduch. Když se k tomu úkazu přiblížíš, zmizí a zase se objeví v dálce. Občas zastavujeme, fotíme a natáčíme. K zastávce se snažím vždy vybrat osamocené místo. Pokud se domnívám, že jsem v pustině a skutečně to tak vypadá, nebývá to pravdou. Než dokouříme je u nás človíček a ihned vnucuje minerály, trilobity a zaručeně pravé, staré berberské šperky nebo cokoliv jiného. Nejdřív to zkouší s penězi, pak už by bral co vidí. Tentokrát měníme možná vybroušenou, zkamenělou lasturku za krabičku cigaret. Zvláštní pozornost pak zasluhují děti. Od drzých výrostků u větších měst požadujících na potkání Dirham, kteří neváhají při neúspěchu hodit po odjíždějícím jezdci slušnej šutrák až po plaché pohledy bosých dětí v zapadlých oblastech. Posunkem naznačují prosbu o jídlo a oblečení. Stále mám před očima dvě holčičky v otrhaném oblečení a špinavé. Jedna v ušmudlaném šátku, druhá vlasy zacuchané do nerozčesatelných dredů, nádherné tmavé oči. Od Gábiny dostávají müsli tyčinky. V obličeji mají plachý úsměv a zkoumají co s tím. Až když Gábina rozbalí jednu z tyčinek a trošku ukousne, úsměv na tvářích se rozzáří. I to je Maroko. Dnes již jedeme dlouho, projíždíme Tinerhir a v Imarirhenu nalézáme se soumrakem překrásný camp. Všude čisto, teplá voda, bazén, vyblýskané sprchy, rozkvetlé keře, stylová restaurace. Večeře je skvělá. Dávám si kuřecí brochettes s hranolky, Gabča má na ohni pečené kuře se šafránem. Tradiční čaj a na závěr dezert, sladké plněné taštičky. Něco jako vánoční cukroví s charakteristickou chutí. Dnešek byl velmi náročný, jsme unaveni, spánek přesto hned nepřichází, vstřebáváme zážitky z celého dne.

20.10 čtvrtek

Opět překrásné počasí. Správce campu je potěšen naší spokojeností. Do roklí Todry je to odtud jen kousek. Platíme průjezd do soutěsky a za zatáčkou očekávám známý brod, ale místo toho nás čeká zklamání. Před pěti lety tu byla přírodní krásná cesta a dnes tu je odporná panelka jak někde u Drážďan. Naštěstí ty skály, obrovské převisy, průzračná pramenná říčka a hotel krčící se pod obří skalní stěnou zůstaly stále stejné. Rezavě červená krajina, kde eroze vybrousila rozervané kolmé stěny je nyní i dál do soutěsky upravována pracovními stroji. Asi mají dost panelů a pokrok nezastavíš. Náhle zaslechnu důvěrně známý zvuk. Do soutěsky vjíždí asi 15 motorek, strašná směs Frantíků a Švýcarů. GS od BMW, Varadero, Bandit, FJR, Buel a korunu všemu dodává týpek v džínách na R6. Jedou úplně na lehko s doprovodným mikrobusem a vlekem, taky se tomu dá říkat cestování. S trochou zklamání opouštíme Todru. Náhle potkáváme známou tvář. Starší Španěl na horském kole. Před třemi dny jsme se pozdravili v Erfoudu, včera jsme ho předjeli někde u Igli a dnes je tady. Jeho tempo je vražedné, ten člověk musí vstávat o čtvrté ráno a šlapat až do večera. Tinerhiru měním v bance peníze a dostávám o 270 DH na 300 EUR víc než zařídil první den ten zmetek co chtěl za své zprostředkovatelské služby 100 euráků. Jó, jsou to hajzlíci.Přes Boumalne Dadés a Skouru míjíme přehradu El-Mansour-Eddahbi a vjíždíme do Ourzazate. Na severu kulisa Vysokého Atlasu a na východě masiv Sarhro. Na západě vyčnívá 3 304 m vysoký Jbel Siroua. I tato poloha byla příčinou založení města, které vzniklo z francouzské garnizony založené poblíž původní hliněné vesnice Taourirt. Zajímavá je gigantická kasba Galáwů, mohutné feudální sídlo. Město je známé i proslavené lovem zvěře pomocí cvičených sokolů. Můžeme zde potkat známé světové celebrity a tak vyrážíme k filmových ateliérům. Fotíme tady faraony v Maroku vedle čínského draka a kulis římského chrámu, chybí tu jen sněhulák.

Výhodou měsíce října je, že v Maroku je poměrně stálé počasí a příznivá teplota. Nevýhodou pak krátký den a velmi nízké slunce v odpoledních hodinách. Jako naschvál jedeme tou dobou vždy k západu. Mám přilbu s kšiltem, ale Gábina si musí užít. V Tazenntoutu má být camp a také jej nacházíme, ale je to doslova děs. Přesto, že se rychle šeří, pokračujeme až do Ait Benhaddou a zde řešíme pozdní příjezd a ubytování v pěkném hotelu. Motorky parkujeme uvnitř, hned vedle restaurace. Domlouváme výbornou cenu a objednáváme včas večeři. Tradiční Tajine - dušené ragů se skopovým, telecím nebo kuřecím masem, zeleninou, kořením a přílohou. Vše se dusí pohromadě pod kameninovou kónickou pokličkou na vlastním kameninovém topeništi. Příprava trvá dost dlouho, a tak máme čas na sprchu a chvilku odpočinku. Ubytováni jsme v samostatném, útulném domečku postaveném na ploché střeše vlastního hotelu. Tento způsob hotelových staveb je v Maroku zcela běžný. Večeříme společně s francouzským párem důchodců, venku mají postaven stan a cestují starým Citroenem 2CV s obrovskou anténou od vysílačky. Jsou v pohodě, příjemní a milí lidé.

Jídlo chutná skvěle, charakteristické koření se během přípravy vsákne i do přílohy. Po nezbytném čaji ještě objednáváme snídani a další den je za námi.

21.10. pátek

Vše jde dnes rychleji, nebalíme stan ani nevaříme kávu. Co je zde každodenní nezbytností ať v campu či hotelu je nutnost vyplnit formulář pro místní úřady. Odkud a kam, kdy, jméno, rodné jméno atd. Chybí jen matka za svobodna. Jednou to určitě dotáhnou k dokonalosti. I to máme za sebou a můžeme vyrazit. Je třeba odpočívat, jsme sedmý den na motorkách, takže směr Agadir, Atlantik, relax, koupání a opalování. Po kilometru stojíme na vyhlídce u Ait Benhaddou, něco jako Marocké Hradčany. Terasovitě zastavěná rezavá hora, monotonní vzhled narušuje jen barevné visící prádlo v ranním slunci. Je to krásný pohled. Přehlížíme zdejšího haďáka co nás straší s nějakou užovkou, možná to ale byla zmije útočná. Jsme tu po ránu sami a tak had mizí v pytli, fotíme a natáčíme. Přijíždí první busík s turisty, úprk na kopeček, foťáky cvakají a had kde zase z pytle ven. Je na čase odjet. I přes nadmořskou výšku (více jak 1 200m), se velmi rychle otepluje. Za Tazanakhtem výrazně stoupáme, silnice získává takřka Alpský charakter. Dojeli jsme až do sedla Tizi-Iksana. Na severu se objevuje nejvyšší část Atlasu, zasněžené vrcholky v oblasti hory Toubkal. Doplňujeme tady benzín a Gábině bávo začalo pěkně střílet, černě kouří a škube. Afrika jede taky jinak. To jsme natankovali kvalitu, teď vyjet nádrž a uvidíme. Poškubávající motorky trochu kazí požitek z jízdy úpatím Antiatlasu. Pokračujeme po uzounké silničce, na které je občas prach, písek a štěrk. Krajinově však velkolepé. V Agadiru BMW chcípe na nejrušnějším kruháku, vzápětí opět, pěkná práce. Rozebírám tedy přívod paliva a zjišťuji, že přídavný filrt je plný sra… a vysrážené vody. Tankujeme údajně něco čistějšího, snad se to promíchá. Se soumrakem nacházíme camp poblíž pláže. Nic moc ale jsme natolik unaveni, že je nám to snad jedno. Do dnešního dne máme za sebou 1 700km, zadky bolí, ruce jsou taky cítit. Je obdivuhodné jak to Gábina zvládla. 01.30hod.- ani se nedivím, že už 4 hoďky tvrdě spí. Zajímavej úkaz, je po půlnoci, jsme u Atlantiku a je absolutní bezvětří. Na jihu má obloha náhle oranžovou barvu a je vidět skoro jak ve dne. Před dvěma hodinama byla úplná černá tma. Nevím, možná Alláh, nebo tam rozsvítili místní Disneyland.

22.-23.10. sobota – neděle

V Agadiru je camp za pár korun. Tomu odpovídá i vybavenost, prostředí je ale hezké. Jsou tu vysoké vzrostlé palmy a kvetoucí keře. Nyní vyloženě relaxujeme, odpočinek na pláži, plavání v Atlantiku. Jeho teplota je velmi příjemná. Dáváme si vynikající zmrzliny a večeře na promenádě. Heineken, pepřový steak, špízy, hranolky a dobrá káva. Před námi hučící oceán a na severu hora s pevností a obrovským nasvíceným nápisem. V překladu to snad znamená Alláh, Král, Vlast. Jinak s atmosférou Maroka nemá toto město nic společného. Po ničivém zemětřesení 1960 bylo kompletně nově vystaveno, doslova betonová kultura. Do toho německé nápisy, veselé vyhlídkové vláčky, spousta neonů a diskoték. Krátká procházka nám stačila. Divně působí obchodníci v tradičních krojích nabízející stylovou keramiku v něčem, co připomíná kočárkárnu našeho paneláku. Co mě ovšem dorazilo byla Mozartova kavárna v Africe, to je silný kafe. To jasně hovoří jaká klientela turistů zde převládá. Zdejší zastávka však byla nutná, naše těla potřebovala změnu a motorky lehkou údržbu, hlavně BMW se nechce vyrovnat s tím, co dostávají karburátory. Vyndávám přídavný filtr, několikrát proplachuji čistým benzínem. Zvláštní pozornost vyžadují i řetězy, důkladné vyčištění a mazání. Ještě kontrola vzduchových filtrů a výměna H 4-ky. Její vlákna nevydržela otřesy na pistách. Jinak jsou stroje v pořádku. Jsme opravdu odpočati, tak ráno opustíme zdejší turistický průmysl a vrátíme se zpět do Maroka.

24.10. pondělí

Určitě nejnáročnější etapa. Při plánovnání cesty jsem předem pochyboval o přejezdu do Marrákeše za 1 den. Samozřejmě je to reálné, ale náš průměr vzhledem k zastávkám, focení a filmování je někde jinde. Úsek do Taroudantu je poměrně nezáživný, provoz a vedro, které dnes snad pociťuji víc než na Sahaře. Zpestření je zde však ojedinělý úkaz. Kozy na stromech. Skutečně se pasou v korunách. První stádo vidíme daleko od silnice. Majitel od nás dostává brašničku s logem Shell, samolepky EBC a zato tu můžeme fotit. Tyhle zvířata však seskakují a utíkají. Záběry nic moc, ale jsou přirozená ve svém přirozeném prostředí. Po pár kilometrech je vše úplně jinak, zcela ožranej strom těsně u silnice. Doslova obsypanej kozama všech barev. Maj je pěkně naaranžovaný – bílá na vrcholu koruny, ta zvířata vyloženě pózujou. Mladší z majitelů nechce peníze, nýbrž svézt na motorce. Souhlasím. Až teď, když Afriku vytáčím k jeho spokojenosti plně cítím jak nejede, teď je rozdíl v kvalitě benzínu poznat výrazně. Gábina se snaží udělat co nejlepší foto, ale už jsme tu dlouho. Na dohodu nějak zapomněli a už zase chtějí co vidí, čepice, oblečení. Musíme rychle pryč. V Taroudanfu, hlavním městě provincie v údolí Sous, je mizerně značená objížďka, poprvé lehce bloudíme. Máme sice směr na Marrákeš, ale nesprávnou silnici,GPS se stáčí příliš k severu, tudy nechceme. Následuje nacvičený signál a otáčíme. Cestou zpět si prohlížíme 8 km dlouhé městské hradby, pocházejí ze 16.-18. století. Následuje dalších 50km nezáživné silnice. Až teď oceňujeme rozhodnutí, kdy jsme při cestě z Ait Benhaddou zvolili vedlejší nádhernou silničku úpatím Antiatlasu. V opačném případě bychom jeli tento úsek podruhé. Masiv Vysokého Atlasu se tyčí přímo před námi, jsme ve výšce 620 m n. m. Konečně opouštíme protivnou N10. Prudké stoupání uzoučkou silničkou na Tizi-n-Test. Krajina se rychle mění s nastoupanou výškou se vše zelená, cedry, borovice. Kvalita silnice zatím slušná, jen v zatáčkách je třeba dávat pozor na nečistoty, písek a prach. Do zavřených zatáček občas troubím, po pár kilometrech troubím skoro pořád. 37 km stálého stoupání, docela nářez. Zeleně ubývá, opět kamenný ráz velehor, střídající se povrchy vozovky, asfalt, horší asfalt, udusaná pista. V místech, kde se opravuje a vytéká voda je kluzké blátíčko a štěrkové úseky. Pro Gábinu je to zvlášť výživný. Do strašně hrubýho a hlubokýho makadamu se kola doslova boří. Drží se za mnou a ještě dostává občas ránu kamenem od mého stroje. Do toho auta v protisměru, občas předjížídíme po krajnici ploužící se malý náklaďák, neexistující svodidla a za nimi hned příkré srázy. Co je zde třeba každopádně ocenit je ohleduplnost a slušnost řidičů na této silnici. Uhnou, přibrzdí, umožní předjetí, s úsměvem ukážou, když je třeba i zastaví. Jsme nahoře. Gábina deset minut nemluví. To je dobrý. Když jsme začínali každý na svém motocyklu tak v Alpách nemluvila i celou hodinu. Teď to rozdýchala rychle. Úchvatný pohled do dálky, dokonalá harmonie barev, nahoře tmavá hněď až černá, směrem dolů světlejší odstíny rezavé a hnědé. Následuje rovný pás průhledné oblačnosti, pod tím zelený pruh rostlinstva, v dálce opět hnědozlatá zrcadlící se hladina vodních ploch. Na obzoru z mraků vystupující vrcholky Antiatlasu. Fantazie. Pod námi startují paraglaidisté, po chvilce jsou nad okolními vrcholy. Nerozumím tomum, ale je tu asi dobrá termika. Nabízím Gábině ubytování ve zdejším minihotýlku. Nějak to neprochází, tak míjíme i vrcholový camp, ten se zde využívá jako základna k trekům po okolních horách a vím, co bude následovat. Už jsem tu jel, sjezd je pomalý a dlouhý, to se snad za světla nedá stihnout. Silnice rychle neklesá, nabízí pohledy na malé vesničky v centrálním Atlasu, malá stavení přilepená ke skalám. Ještě za světla obdivujeme nádherné polorozpadlé ksary vysoko nad silnicí, jeden je obrovský. Průjezd městečkem Ijoukak již takřka za tmy, mám ho v paměti jako superšpínu. Nezklamali, tak tady ubytování raději ne. Ve tmě pokračujeme, to množství zatáček začíná být protivné, jsem vykoukanej a do toho opět se střídají povrchy vozovky, spousta prachu a štěrku. Místy jedeme krokem. Konečně v Asni. Okamžitě s námi mluví Arab co má kámoše v Praze, všichni maj kámoše v Praze, a zná Ferneta. Hotel tu údajně není, nabízí ubytování v berberském stylu s Tajinem za 300DH. To je dost, už jsme bydleli a pěkně za 150. Jdu to zkouknout. Pokud Arab tvrdí 200m, nevěřte mu to, bude to hodně přes kilák. Je tma, moc toho nevidím, ale stačí. Na zemi je udusaná hlína, špeluňka 3x3m a ušmudlaná postel. Razantně odmítám. Asi ho osvítil Alláh, náhle si vzpomíná, že by tu teda hotel byl. Opravdu je, ale zavřenej. Nyní si vzpomněl, že směrem na Imlil, asi 2km, tedy spíš 10km je Big Hotel.

Hodinu tu lítám pěšky, máme prázdné nádrže, jezdíme v noci po údajně nenjebezpečnější marocké silnici, jsme utahaní, jsem nasranej a dost! Teď chce odměnu za své služby. Posílám ho do prdele, opakuje po mně. Aspoň umí k Praze a Fernetu další české slovíčko. Našli jsme ten Megahotel s megarecepcí, mramor, stříbro, zlato, fontány, opravdu luxus. Naštěstí plně obsazen, nebo obsazen při pohledu recepčního na zasviněný motocrosový boty a zaprášený oblečení. Teď už je to jedno, nezbývá než dát posledních 60km do Marrákeše. Jsme smířený s noční jízdou, zastavujeme na cigárko, válíme se na silnici. Po pěti minutách se BMW dává samo do pohybu. Z povzdálí sledujeme jak se pomaloučku sklápí stojánek a motorka zlehka padá. Už toho má taky dost. Pádem se jen povolilo zrcátko, jinak bez úrazu. S půlnocí dojíždíme. Jsme přímo v centru Marrákeše, motorky v hotelové nonstop hlídané garáži. Teplá sprcha a ožíváme. V tomto městě i přes únavu z náročného dne se nedá jít spát a tak v půl třetí ráno probíhá pozdní večeře nebo brzká snídaně na osvíceném náměstí Jemaa El Fna.

25.10. úterý

Marrákeš. Hotel zde postavili určitě Francouzi, to co zde vidím v reálu jsem si představoval při četbě Remarqua. Atmosféru Francie narušují jen decentní arabské prvky, letitá klimatizace Union aire a vzdálený hluk doléhající silnice. Bydlíme pěkně, pokoj s terasou, venku dva bazény. Marrákeš, druhé nejstarší Makhzénské město, založili jej Almorávidé, následně budovali Almohadé a jejich nástupnické dynastie. Francouzi pak město rozšířili a upravili jej. Je to živé pulsující město, obrovský provoz, davy lidí, množství cizinců. Využíváme levné taxi a navštěvujeme komplex mauzoleí dynastie Saádovců. Skvostná architektura, maurské umění maximální dokonalosti a doslova nejjemnější kamenné krajky. Zde odpočívají čtyři sultání a 62 členů rodiny. V síňi dvanácti sloupů pak nejmocnější ze Saádovců Ahmad al – Mansůr. Čeká nás Medina. Od roku 1985 patří ke světovému dědictví UNESCO. Je nejrozsáhlejším středověkým městem severní Afriky rozdělená do cechovních čtvrtí. Užasle sledujeme práci řezbářů, kovotepců, barvířů. V primitivních podmínkách a s letitými nástroji předvádí dokonalou řemeslnou výrobu. Když vidím kováře s rozžhavenou výhní vedle dílny s barvami, trochu mě zamrazí při pomyšlení na požár. Ve zdejším stísněném prostoru plném lidí, zvířat s povozy by to bylo nepředstavitelné! Ubývá turistů, najednou nejsou žádní, za to sortiment se mění a příbývá špíny a zápachu. Zašli jsme poměrně hluboko do města a ztrácíme orientaci. Obrovský rozdíl je i zde. Z kraje poměrně čisté krámky, oblečení, pantofle, šperky, vonící koření. Zde stařena sedící na zemi vedle zvířecích výkalů prodává nevábně vypadající zeleninu, vedle prodavač ryb, spousta much a vedro. Sledujeme kam ( do čeho ) šlapeme a rychle pryč. Vymotáváme se ze spleti uliček, ještě nakoupit dárky.Věčné smlouvání mě unavuje, nákupy mě vůbec unavují, nemám to rád. Na náměstí ještě osvěžit džusem z čerstvých pomerančů, platím 20 DH a čekám peníze zpět a ten hajzlík chce další. Zatím jsme se nenapili, odstrkuji sklenici a žádám své peníze. Prodavač mě ignoruje. Ráno stejné náměstí, stejný džus a stál 3 DH. Lehce zvyšuju hlas, trvá to dýl, ale peníze jsou zpátky. O dva stánky dál stejná cena jako ráno, s úsměvem a bez problémů. Kamera je vybitá, jsme na nohou od rána, takže zpět na hotel, trochu odpočinku a večer znovu do ulic tohoto fascinujícího města. V noční Marrákeši je v pozadí nejznámější památky Almohádu krásně nasvícená měšita Kotoubia, 77 metrů vysoký pískovcový minaret. Procházíme náměstí Jemaa El Fna „schromáždění mrtvých“, v minulosti zde nechával Makhzén vystavovat sťaté hlavy neposlušných poddaných. Dnes obrovská restaurace i divadlo pod širým nebem. Tisíce žárovek osvětluje vznášející se kouř z dřevěného uhlí a vůně grilovaného masa. Své umění zde předvádí herci, tanečníci, kejklíři a zaklínači hadů. Než se rozkoukáme máme na hlavě a ramenou dvě opice. Do toho působivá živá hudba. Na Evropana udělá toto divadlo obrovský dojem, zároveň však unavuje. Nepředstavitelné hemžení, davy lidí, auta, koňské drožky, stovky mopedů a skútrů, stále troubící taxíky, neustálé oslovováni prodavači všeho a všude. Marrákeš v nás zanechává nezapomenutelný zážitek, který budeme vstřebávat ještě mnoho dní. Právě pro tento pocit cestujeme.

26.10. středa

Výjezd z města v mohutném provozu je docela zážitek, děláme jen jednu chybu. Místní policista ochotně poradí, otáčíme a dál to jde bez problémů. Až po Tamelelt N8 je nezáživná silnice. Za odbočkou na Demnate okamžitá změna, červená zvrásněná zem, místy jakoby rozervaná a po pravé ruce panorama zvrásněného Atlasu. Opět je vedro, první dny byla částečná oblačnost, zažili jsme i vzdálené bouřky, teď však slunce předvádí co zde v říjnu umí. Projíždíme Tanannt, pak série rychlých zatáček a ještě odpoledne jsme v městečku Ouzoud. Zbavujeme se všudypřítomných průvodců, míjíme dvě dost hrozná tábořiště a nalézáme hotýlek s malým kempíkem obehnaným zdí. Tady bude klid. Po dvou dnech strávených v rušném městě ještě cítíme štiplavý zápach v nose a tak stan a trocha přírody přijde vhod. Vydáváme se k nejznámějším vodopádům severní Arfiky. Cascades d´ Ouzoud. Před ústím do El – Abid padá řeka Ouzoud z n.m. výšky 1068m ve dvou kaskádách o 100m níž. Překrásné pohledy, červená skaliska kontrastují se sytě zelenou vegetací a napěněnou padající vodou. Tyhle vodopády vás neohromí svým průtokem kubíků ani neslyšíte hřmot a dunění řítící se vody. Tyhle vodopády působí spíš laskavým dojmem a klidem. Je po hlavní turistické sezóně, jsme zde takřka sami, což je opravdový balzám na duši. Na dně rokle mě však zcela ohromila fantastická plavidla vozící turisty přímo do míst dopadající vody. Jejich základem jsou staré plastové kanystry, na tom vetchá dřevěná konstrukce, sedačka tak pro dva lidi, ale s polštářkem. Výzdobu obstarávají čerstvé květiny. Zázraky techniky. Absolutně mě nadchnul jakýsi kolesák, jenž jsem si okamžitě pojmenoval primátor Dittrich. Jízdu raději odmítáme a po 688 schodech se vydáváme zpět. Ještě se otáčím, konečně vidím primátora Dittricha v akci, ty kolesa se fakt točí. Po výstupu dáváme vychlazenou kolu a náhle: Ahoj, jak se máš? Už při příjezdu zkoukli SPZ našich motorek. Tenhle je ale příjemnej, milý úsměv, nabízí své zboží, ale nevtíravě, s omluvou odmítáme. Městečko Ouzoud je z těch horších, špína všude, ušmudlané děti, žebrající stařeny. Hotýlek a kemp je to nejupravenější a nejčistší co se zde dá potkat. V kempu přibyla Honda VFR s anglickou poznávací značkou. Navštěvuje nás pár mladých lidí, sdělujeme si dojmy z marockých cest, obdivují padací rámy a kufry na našich motorkách, pochvala Tomášovi Padevítovi. Nyní se nám připravuje večeře, už dlouho. V tomto hotelu je k výběru kuřecí Tajine nebo kuřecí Tajine. Je rozhodnuto, tolik jsem chtěl biftek.

27.10. čtvrtek

Platím kemp, včera domluvená cena je nějak vyšší. Majitel si napočítal zvlášť i sprchu, večeře chuťově dobrá, ale to kuře v Tajinu nebylo snad ani vidět. Nemám chuť ani náladu na dohadování a raději vyjíždíme. Horská silnička, úzké zatáčky kopírující tvar hor, prudká stoupání a klesání, výhledy do údolí a strží. Červená převládá, i ovce jsou dočervena obarvené prachem z okolí. Zastavíme na focení, za dvě zatáčky můžeme stát znovu. To je k vzteku, zastavit, helmy a oblečení dolů, otevřít kufr, vyndat foťák a kameru, nafotit a natočit, opačný postup. Rozjezd a po pár metrech ještě krásnější vyhlídka, ještě lepší záběry. Jedeme opatrně, prach a štěrk může překvapit kdekoliv, dalším nebezpečím pak jsou zvířata, pasoucí se kozy a ovce, spousta koní, mul, oslíků, toulaví psi. I velké stádo zvolna přecházející silnici je časté a běžné. Mrtvá zvířata na krajnicích a v příkopech jsou častých pohledem. Někdy holt nestíhaj. Spousta zatáček, a opět tu jsou ohleduplní řidiči náklaďáků. Následuje prudký sjezd z Atlas-el-Moutaou-assit do rozsáhlé nížiny a opět známá routes nationales N8 přes Beni-Mellal a dál na Kasbu Tadlu. Snažíme se dokoupit vodu, chleba, bagety nebo něco podobného. V každým zapadákově je lékárna, asi hodně marodí, ale nevím co jedí, sehnat chleba se nedaří. Náhle obchoďák evropského stylu, asi třetí v Maroku. Gábina vyráží na velký nákup. Hned za městem svačíme. Křupavé bagety, francouzský sýr, velmi levné a dobré sušenky a ještě ledová fanta, už ani ta N8 není tak ošklivou silnicí. Město Khénifra, město bez kempu, volíme tedy hotel. Zatím ze všech nejlepší. I město působí upraveně a moderně, to ale jen na hlavní třídě, boční uličky známá špína. Míjíme pátou lékárnu a konečně nacházíme zahradní restauraci s obrovskou velkoplošnou obrazovkou. Eurosport je osvěžením. Vše super, ihned čisté ubrusy, rychlá obsluha, výborné jídlo, krémová káva. V přepočtu za necelých 300Kč 1,5l chlazené vody, 2x džus, 2x velká porce několika druhů masa, hranolky, rýže, obloha, olivy, studené omáčky, bílý chléb a dvě kávy. Absolutní spokojenost. Další prvenství v Khénifře nás NIKDO neoslovil, nic nenabízel, nevnucoval žádné služby.

28.10. pátek

Zataženo jak na Šumavě, přesto příjemná teplota. Na opačné straně Atlasu je určitě krásně, mohutné pohoří mračna od Atlantiku podrží. Oblačné počasí nás provází i druhý den. Z těch mraků to už musí spadnout, ale zatím nic. Za Azrou výrazně stoupáme. S každým metrem se citelně ochlazuje. Vegetace zde začíná působit nemarockým dojmem, jsou tu listnaté lesy skoro jako doma. Překvapeně sledujeme horský hotel na kraji Ifrane. Stavba jak přenesená z Tyrolska, i ostatní zástavba působí vyloženě evropsky. Patrové vilky, šikmé vysoké krovy, okenice. Město v n.m. výšce 1650 metrů nabízí v okolí i lyžařské vleky a je výchozím střediskem sportovního rybaření na nedalekých horských plesech.

Sjíždíme z hor. Při krátké zastávce sledujeme pasáka ovcí. Ze vzdálené osady sem doléhá svolávání k modlitbě. Muž rozbaluje kobereček a provádí obřad mezi svými zvířaty. Zároveň sledujeme co vše zde jezdí po silnici. Doprava v Maroku vyžaduje určitě samostatnou kapitolu. Na Evropana působí dost chaoticky, každý má svůj cíl a každý se k němu blíží nejkratším směrem. Drožky, povozy, jezdci na zvířatech, mopedy a skútry obsazené minimálně dvěma, historické, rezavé kouřící dvoutakty neurčitých značek. Staré Mercedesy a Peugeoty, rozpadající se Citroeny, Fiaty jezdící snad silou vůle. Zvláštní kouzlo zde mají náklaďáky překrásně namalované, místo přístrojovky barevný koberec, okna do 2/3 zalepená ornamenty a spousta lampiček. Jsou zde k vidění opravdové skvosty. Stará kulatá Volva starorůžové barvy, Berliety, Bedfordy, spousta japonských Isuzu naložených do nepředstavitelných výšek. Na vrcholu nákladu ještě sedí několik lidí s domácími zvířaty. Některé jsou krásně udržované, některé totální šroty, přesto stále jezdí a kouří, emise sem ještě nedolehly. Na druhou stranu zde potkáte maročany v nejluxusnějších Mercedesech i tuningových Golfech. Nad vším bdí nesmlouvavě zdejší policie. Nažehlené čisté uniformy, nablýskané motocykly BMW a džípy Laredo. Na policii se zde nešetří. Cizince převážně tolerují, ochotně pomohou, s úsměvem poradí s cestou. Často i zastaví provoz a nechají vás projet. Místní však hodně zastavují, probíhají důkladné kontroly a v autobuse jsou schopni zkontrolovat veškeré cestující, ať to trvá jak chce dlouho. I přes živelný způsob jízdy jsme zde neviděli jedinou dopravní nehodu až 50 km od Fésu je první předek ve skále. Totální deformace prorezlého plechu neidentifikovatelný model pick-upu z 50 let a řidič v turbanu diskutující s policií. Dnes končíme ve známém kempu International na předměstí Fésu. Zde jsme již spali cestou k jihu. Padají první kapky, naposledy přerovnávám mapu a na severu se objevuje Ceuta i španělské pobřeží. Blížíme se k cíli naší marocké pouti. Ještě k mapám: používáme dostupný Michelin 742, 1:10000 000, což je dostačující mapa. Jsou tu jen mírné nepřesnosti. Kde je udávána pista či cesta bývá často asfalt. Výhodou je kvalitní papír, mnohokrát přeložen do slídy na nádrž nevybíravým způsobem, stále drží, netrhá se a je dobře čitelná. Nevýhodou je, že neudává kempy. Dá se použít i mapa z průvodce Marco Polo, zde ale chybí okrajové části Sahary, jinak tento cestovní atlas plně vyhovuje, dostatek informací, rad a návodů. GPS používáme spíš jako lepší tripmaster a doplňkovou kontrolu k mapě. Dvakrát nám ale pomohla. Večerní Fés, taxi commun, letité rozvrzané Uno se prodírá hustým provozem do centra města. Medinu nenavštěvujeme, již je tma a tak si prohlížíme historické hradby jen z povzdálí. Jsme na dvouproudovém bulváru Hassana II.. Ulice lemovaná palmovou alejí a reprezentativními budovami v koloniálním stylu. Náhle stojíme přímo proti velké mešitě, z reproduktorů minaretu se rozléhá hlasité svolávání a my sledujeme to divadlo, jak dav lidí spěchá jedním směrem. Muži hlavním ozářeným vstupem, ženy pak samostatným menším vchodem. Obrovské množství lidí, které se naráz do tohoto prostoru vejde. Až ven doléhá četba z Koránu, dav pokleká a vstává. Tajně natáčíme a je to docela zážitek. Samotný Fés i přes své množství památek na nás zdaleka nezapůsobil tak hlubokým dojmem jako Marrakéš. Večer poprvé pociťuji lehce chlad, je výrazný rozdíl v podnebí před a za Atlasem. V oblastech za pohořím je cítit teplo ze zdí i dlažby dlouho do noci, to tady již není.

29.10.sobota

Hvězdná obloha předešlé noci naznačovala změnu počasí. Ráno slunce nezklamalo. Výjezd z Fésu je bez problémů, nebloudíme. Podle mapy mám jasnou představu a GPS hlídá směr. Jsme venku z města a následuje dlouhý přesun rychlou silnicí. Jen ta zvířata v okolí jsou problém, dají-li se do pohybu, může být zle. Taky dost fouká.

Jeden z posledních pohledů na známou krajinu, kde jsou snad všechny barvy na jednom místě. V Rifu se ráz krajiny rychle změní. Gábina svým citem pro motorku a v současné době i vyježděností a zkušenostmi odvrací nejkrizovější situaci, jaká zatím nastala. V rychlé pravé zatáčce najela trochu jinou stopu. Skvrna oleje či nafty ji utrhla zadní kolo, které se snaží předběhnout předek. Kontra naplno, následuje kopanec jak se gumy chytají na čistém asfaltu. Při následné zastávce trochu třes, ale dopadlo to dobře. Vycítím, kdy Gabča jede v pohodě, vycítím i kdy toho má dost, přichází únava a je třeba zastavit na odpočinek. Po odpočinku je již zcela v pohodě. Předjíždíme množství pomalejších aut. Je to paráda, obě motorky jsou v podstatě jako jedna, stejný rozestup, naráz se vyhoupnou, předjedou a najednou se zařadí zpět. Pěkná jízda. Tétouan. Je třeba utratit zbytek marockých peněz. S tím Gabča nemá problém, obchoďák Marjane to jistí. Máme pře sebou poslední marocký večer a druhý, mnohem lepší kemp v Mortilu. Jsme sehraní, zabydleno máme hned a teď už jen káva a večeře z čerstvých zásob. Ovšem mám problém, došly mi cigára. Zkouším Gábiny lehkou verzi, ale ani s ulomeným filtrem nevím, že kouřím. Tak jdu na nákup nejmíň tři kilometry. Cestou míjím dvě lékarny a konečně nalézám ten správný obchod. Kousek od nás kempuje vyjímečně příjemnej německej důchodce, kterej nás zve na kávu. Projel Maroko sám s překrásně upravenou terénní Toyotou s vlekem. Přídavné nádrže, rámy, obytný prostor se zvedací střechou, má to dokonale vymyšlený a zpracovaný. Na vleku jsou přípojky, ohřívače vody, z boku vyjíždí kuchyňský kout, dokonce vlastní sprcha. Vše z hliníku a nerezu, vše vlastní výroba s dokonalým dílenským zpracováním. Navzájem si obdivujeme stroje a dopíjíme moravskou meruňkovici. Ta byla prevencí střevních potíží, každé ráno poctivý panák na lačno.

30.10. neděle

Takový mračna komárů, to jsme nikde nezažili, jen na kotníku jich sedí deset, žerou i přes oblečení. Rychle sbalit a odjezd. 30 km na hranice. Následuje známé divadlo, posledních 8 DH a cigarety se přemisťují k nahaněčům,a pak dělba s celníky, funguje to. Za dvacet minut opouštíme marocké území. Přestože Španělé nepatří k notorickým pořádníkům, je rozdíl v čistotě a upravenosti města patrný na první pohled. V bezcelní zóně dokoupit dárky a směr přístav. Ale lodní společnosti Buguebus, na kterou máme zakoupené i zpáteční lístky prostě nejezdí. Ten strejda, co nám je prodal a máme u něj (možná) auto s vlekem tvrdil OPEN a FREE, prudím v kanceláři společnosti, ale bezúspěšně. Nezbývá než zakoupit nové lístky v jiné společnosti, 94 EUR u EuroFerys,. Mají hezčí loď, větší, víc kouří, víc troubí a může se i ven na palubu. Když všechny čtyři motory zaberou je to opravdu nářez. Africký břeh se nám rychle vzdaluje. Jsme znovu v Evropě. Kontrolou projíždím bez povšimnutí, Gábinu i motorku však důkladně pročuchává psisko španělského celníka. Nyní je potřeba získat investované peníze ve zdejší kanceláři. Bez problémů přijímají lodní lístky a vyplácejí příslušný obnos, podruhé se ve Španělsku okrást nenechám. Poslední kilometry na motorce. Auto nacházíme v pořádku. Teď jen odstrojit motorky, naložit a směr ČR. Dnes však jen do prvního kempu, potřebujeme sprchu a odpočinek. Na motorkách máme ujeto přes 3 000km všemožnými povrchy.Sebou si vezeme spoustu neopakovatelných zážitků a v paměti uložené všechny pohledy, barvy a vůně. Dobré červené víno a dobrá večeře. Až teď cítím, jak ze mě padá někde hluboko v podvědomí uložená určitá obava, určitý pocit odpovědnosti za Gábinu, který mě cestou Marokem provázel. Mám před očima rozsvícené světlo její motorky ve zpětném zrcátku. Nezbývá než poděkovat, jela skvěle, na holku fakt dobrý.

Závěrem

Pokud jede pár na dvou motorkách a tak jsme zvyklí, máme to vyzkoušené, vyhovuje nám to a jsme sehraní je vše v pohodě, třeba někde v Alpách. Tady však je to trošku z ruky. Co kdyby. Úraz, nemoc, vážná závada na stroji. Větší skupina by tady byla asi výhodou. Naštěstí jsme měli vše bez problémů, pokud nepočítám 1x výměnu žárovky a natankování nekvalitního benzínu (marocký super nic moc, na bezolovnatý Sans plomb jeli motorky dobře) nevyskytla se jediná závada. Pečlivá příprava motorek, dokonalá výbava a výstroj se vyplatila. Kromě běžné motokosmetiky na údržbu a mazání řetězu jsme vezli náhradní duše, lepení, pumpičku, do obou motorek byl aplikován Ultraseal, sadu na opravu lanek, spojky na řetěz, olej, u Afriky bylo preventivně vyměněno elektrické benzinové čerpadlo za podtlakové Mikuny. Co chybělo? Náhradní benzínový filtr nebo přípravek na čištění paliva. Jinak běžné kempové potřeby. Plně vybavená větší cestovní lékarnička. V prašném prostředí pomezí Sahary jsou nezbytné kapky pro výplach očí, hlavně druhý jezdec si zvýřený prach a písek vychutná. Výhodou byla i částečná znalost prostředí získaná při mé návštěvě země v roce 2000 i prostudování cestopisů lidí, kteří Maroko již projeli. Zvládli jsme to. Dva lidi a dvě motorky, stálo to za to! Mnoho prožitků, které budeme vstřebávat ještě dlouhou dobu. Z důvodu časové ztráty při opakované cestě do Španělska jsme museli vypustit oblast Zagory a jih Maroka. Má to však i své výhody. Cítím, že se do této země budeme muset ještě vrátit.

Za podporu a pomoc při uskutečnění naší cesty patří poděkování firmám a společnostem:

MMB Motocykly Mladá Boleslav
TREX – MB
Kintech Liberec
Nokamoto Hradec Králové
Grave, Tomáš Padevít, Hrob u Teplic
A.P. konstrukční kancelář, Mladá Boleslav
Soukromý pivovar Svijany

Amatérské DVD (1h20min) s dokumentem z cesty je možné objednat na bobeshavlik@seznam.cz . Cena je 100Kč + poštovné.

Fotogalerie