Superbike online

20.10 čtvrtek

Opět překrásné počasí. Správce campu je potěšen naší spokojeností. Do roklí Todry je to odtud jen kousek. Platíme průjezd do soutěsky a za zatáčkou očekávám známý brod, ale místo toho nás čeká zklamání. Před pěti lety tu byla přírodní krásná cesta a dnes tu je odporná panelka jak někde u Drážďan. Naštěstí ty skály, obrovské převisy, průzračná pramenná říčka a hotel krčící se pod obří skalní stěnou zůstaly stále stejné.
Rezavě červená krajina, kde eroze vybrousila rozervané kolmé stěny je nyní i dál do soutěsky upravována pracovními stroji. Asi mají dost panelů a pokrok nezastavíš.
Náhle zaslechnu důvěrně známý zvuk. Do soutěsky vjíždí asi 15 motorek, strašná směs Frantíků a Švýcarů. GS od BMW, Varadero, Bandit, FJR, Buel a korunu všemu dodává týpek v džínách na R6. Jedou úplně na lehko s doprovodným mikrobusem a vlekem, taky se tomu dá říkat cestování. S trochou zklamání opouštíme Todru. Náhle potkáváme známou tvář. Starší Španěl na horském kole. Před třemi dny jsme se pozdravili v Erfoudu, včera jsme ho předjeli někde u Igli a dnes je tady. Jeho tempo je vražedné, ten člověk musí vstávat o čtvrté ráno a šlapat až do večera.
Tinerhiru měním v bance peníze a dostávám o 270 DH na 300 EUR víc než zařídil první den ten zmetek co chtěl za své zprostředkovatelské služby 100 euráků. Jó, jsou to hajzlíci.Přes Boumalne Dadés a Skouru míjíme přehradu El-Mansour-Eddahbi a vjíždíme do Ourzazate. Na severu kulisa Vysokého Atlasu a na východě masiv Sarhro. Na západě vyčnívá 3 304 m vysoký Jbel Siroua. I tato poloha byla příčinou založení města, které vzniklo z francouzské garnizony založené poblíž původní hliněné vesnice Taourirt. Zajímavá je gigantická kasba Galáwů, mohutné feudální sídlo. Město je známé i proslavené lovem zvěře pomocí cvičených sokolů. Můžeme zde potkat známé světové celebrity a tak vyrážíme k filmových ateliérům. Fotíme tady faraony v Maroku vedle čínského draka a kulis římského chrámu, chybí tu jen sněhulák.

Výhodou měsíce října je, že v Maroku je poměrně stálé počasí a příznivá teplota. Nevýhodou pak krátký den a velmi nízké slunce v odpoledních hodinách. Jako naschvál jedeme tou dobou vždy k západu. Mám přilbu s kšiltem, ale Gábina si musí užít. V Tazenntoutu má být camp a také jej nacházíme, ale je to doslova děs. Přesto, že se rychle šeří, pokračujeme až do Ait Benhaddou a zde řešíme pozdní příjezd a ubytování v pěkném hotelu. Motorky parkujeme uvnitř, hned vedle restaurace. Domlouváme výbornou cenu a objednáváme včas večeři. Tradiční Tajine - dušené ragů se skopovým, telecím nebo kuřecím masem, zeleninou, kořením a přílohou. Vše se dusí pohromadě pod kameninovou kónickou pokličkou na vlastním kameninovém topeništi. Příprava trvá dost dlouho, a tak máme čas na sprchu a chvilku odpočinku. Ubytováni jsme v samostatném, útulném domečku postaveném na ploché střeše vlastního hotelu. Tento způsob hotelových staveb je v Maroku zcela běžný. Večeříme společně s francouzským párem důchodců, venku mají postaven stan a cestují starým Citroenem 2CV s obrovskou anténou od vysílačky. Jsou v pohodě, příjemní a milí lidé.

Jídlo chutná skvěle, charakteristické koření se během přípravy vsákne i do přílohy. Po nezbytném čaji ještě objednáváme snídani a další den je za námi.

21.10. pátek

Vše jde dnes rychleji, nebalíme stan ani nevaříme kávu. Co je zde každodenní nezbytností ať v campu či hotelu je nutnost vyplnit formulář pro místní úřady. Odkud a kam, kdy, jméno, rodné jméno atd. Chybí jen matka za svobodna. Jednou to určitě dotáhnou k dokonalosti. I to máme za sebou a můžeme vyrazit.
Je třeba odpočívat, jsme sedmý den na motorkách, takže směr Agadir, Atlantik, relax, koupání a opalování. Po kilometru stojíme na vyhlídce u Ait Benhaddou, něco jako Marocké Hradčany. Terasovitě zastavěná rezavá hora, monotonní vzhled narušuje jen barevné visící prádlo v ranním slunci. Je to krásný pohled.
Přehlížíme zdejšího haďáka co nás straší s nějakou užovkou, možná to ale byla zmije útočná. Jsme tu po ránu sami a tak had mizí v pytli, fotíme a natáčíme. Přijíždí první busík s turisty, úprk na kopeček, foťáky cvakají a had kde zase z pytle ven. Je na čase odjet.
I přes nadmořskou výšku (více jak 1 200m), se velmi rychle otepluje. Za Tazanakhtem výrazně stoupáme, silnice získává takřka Alpský charakter. Dojeli jsme až do sedla Tizi-Iksana. Na severu se objevuje nejvyšší část Atlasu, zasněžené vrcholky v oblasti hory Toubkal. Doplňujeme tady benzín a Gábině bávo začalo pěkně střílet, černě kouří a škube. Afrika jede taky jinak. To jsme natankovali kvalitu, teď vyjet nádrž a uvidíme. Poškubávající motorky trochu kazí požitek z jízdy úpatím Antiatlasu. Pokračujeme po uzounké silničce, na které je občas prach, písek a štěrk. Krajinově však velkolepé. V Agadiru BMW chcípe na nejrušnějším kruháku, vzápětí opět, pěkná práce. Rozebírám tedy přívod paliva a zjišťuji, že přídavný filrt je plný sra… a vysrážené vody. Tankujeme údajně něco čistějšího, snad se to promíchá.
Se soumrakem nacházíme camp poblíž pláže. Nic moc ale jsme natolik unaveni, že je nám to snad jedno. Do dnešního dne máme za sebou 1 700km, zadky bolí, ruce jsou taky cítit. Je obdivuhodné jak to Gábina zvládla. 01.30hod.- ani se nedivím, že už 4 hoďky tvrdě spí. Zajímavej úkaz, je po půlnoci, jsme u Atlantiku a je absolutní bezvětří. Na jihu má obloha náhle oranžovou barvu a je vidět skoro jak ve dne. Před dvěma hodinama byla úplná černá tma. Nevím, možná Alláh, nebo tam rozsvítili místní Disneyland.

22.-23.10. sobota – neděle

V Agadiru je camp za pár korun. Tomu odpovídá i vybavenost, prostředí je ale hezké. Jsou tu vysoké vzrostlé palmy a kvetoucí keře. Nyní vyloženě relaxujeme, odpočinek na pláži, plavání v Atlantiku. Jeho teplota je velmi příjemná. Dáváme si vynikající zmrzliny a večeře na promenádě. Heineken, pepřový steak, špízy, hranolky a dobrá káva. Před námi hučící oceán a na severu hora s pevností a obrovským nasvíceným nápisem. V překladu to snad znamená Alláh, Král, Vlast. Jinak s atmosférou Maroka nemá toto město nic společného. Po ničivém zemětřesení 1960 bylo kompletně nově vystaveno, doslova betonová kultura. Do toho německé nápisy, veselé vyhlídkové vláčky, spousta neonů a diskoték. Krátká procházka nám stačila. Divně působí obchodníci v tradičních krojích nabízející stylovou keramiku v něčem, co připomíná kočárkárnu našeho paneláku. Co mě ovšem dorazilo byla Mozartova kavárna v Africe, to je silný kafe. To jasně hovoří jaká klientela turistů zde převládá. Zdejší zastávka však byla nutná, naše těla potřebovala změnu a motorky lehkou údržbu, hlavně BMW se nechce vyrovnat s tím, co dostávají karburátory. Vyndávám přídavný filtr, několikrát proplachuji čistým benzínem. Zvláštní pozornost vyžadují i řetězy, důkladné vyčištění a mazání. Ještě kontrola vzduchových filtrů a výměna H 4-ky. Její vlákna nevydržela otřesy na pistách. Jinak jsou stroje v pořádku.
Jsme opravdu odpočati, tak ráno opustíme zdejší turistický průmysl a vrátíme se zpět do Maroka.

24.10. pondělí

Určitě nejnáročnější etapa. Při plánovnání cesty jsem předem pochyboval o přejezdu do Marrákeše za 1 den. Samozřejmě je to reálné, ale náš průměr vzhledem k zastávkám, focení a filmování je někde jinde. Úsek do Taroudantu je poměrně nezáživný, provoz a vedro, které dnes snad pociťuji víc než na Sahaře. Zpestření je zde však ojedinělý úkaz. Kozy na stromech. Skutečně se pasou v korunách. První stádo vidíme daleko od silnice. Majitel od nás dostává brašničku s logem Shell, samolepky EBC a zato tu můžeme fotit. Tyhle zvířata však seskakují a utíkají. Záběry nic moc, ale jsou přirozená ve svém přirozeném prostředí. Po pár kilometrech je vše úplně jinak, zcela ožranej strom těsně u silnice. Doslova obsypanej kozama všech barev. Maj je pěkně naaranžovaný – bílá na vrcholu koruny, ta zvířata vyloženě pózujou.
Mladší z majitelů nechce peníze, nýbrž svézt na motorce. Souhlasím. Až teď, když Afriku vytáčím k jeho spokojenosti plně cítím jak nejede, teď je rozdíl v kvalitě benzínu poznat výrazně. Gábina se snaží udělat co nejlepší foto, ale už jsme tu dlouho. Na dohodu nějak zapomněli a už zase chtějí co vidí, čepice, oblečení. Musíme rychle pryč.
V Taroudanfu, hlavním městě provincie v údolí Sous, je mizerně značená objížďka, poprvé lehce bloudíme. Máme sice směr na Marrákeš, ale nesprávnou silnici,GPS se stáčí příliš k severu, tudy nechceme. Následuje nacvičený signál a otáčíme.
Cestou zpět si prohlížíme 8 km dlouhé městské hradby, pocházejí ze 16.-18. století.
Následuje dalších 50km nezáživné silnice. Až teď oceňujeme rozhodnutí, kdy jsme při cestě z Ait Benhaddou zvolili vedlejší nádhernou silničku úpatím Antiatlasu. V opačném případě bychom jeli tento úsek podruhé. Masiv Vysokého Atlasu se tyčí přímo před námi, jsme ve výšce 620 m n. m.
Konečně opouštíme protivnou N10. Prudké stoupání uzoučkou silničkou na Tizi-n-Test. Krajina se rychle mění s nastoupanou výškou se vše zelená, cedry, borovice. Kvalita silnice zatím slušná, jen v zatáčkách je třeba dávat pozor na nečistoty, písek a prach. Do zavřených zatáček občas troubím, po pár kilometrech troubím skoro pořád. 37 km stálého stoupání, docela nářez. Zeleně ubývá, opět kamenný ráz velehor, střídající se povrchy vozovky, asfalt, horší asfalt, udusaná pista. V místech, kde se opravuje a vytéká voda je kluzké blátíčko a štěrkové úseky.
Pro Gábinu je to zvlášť výživný. Do strašně hrubýho a hlubokýho makadamu se kola doslova boří. Drží se za mnou a ještě dostává občas ránu kamenem od mého stroje. Do toho auta v protisměru, občas předjížídíme po krajnici ploužící se malý náklaďák, neexistující svodidla a za nimi hned příkré srázy. Co je zde třeba každopádně ocenit je ohleduplnost a slušnost řidičů na této silnici. Uhnou, přibrzdí, umožní předjetí, s úsměvem ukážou, když je třeba i zastaví.
Jsme nahoře. Gábina deset minut nemluví. To je dobrý. Když jsme začínali každý na svém motocyklu tak v Alpách nemluvila i celou hodinu. Teď to rozdýchala rychle. Úchvatný pohled do dálky, dokonalá harmonie barev, nahoře tmavá hněď až černá, směrem dolů světlejší odstíny rezavé a hnědé. Následuje rovný pás průhledné oblačnosti, pod tím zelený pruh rostlinstva, v dálce opět hnědozlatá zrcadlící se hladina vodních ploch. Na obzoru z mraků vystupující vrcholky Antiatlasu. Fantazie. Pod námi startují paraglaidisté, po chvilce jsou nad okolními vrcholy. Nerozumím tomum, ale je tu asi dobrá termika.
Nabízím Gábině ubytování ve zdejším minihotýlku. Nějak to neprochází, tak míjíme i vrcholový camp, ten se zde využívá jako základna k trekům po okolních horách a vím, co bude následovat. Už jsem tu jel, sjezd je pomalý a dlouhý, to se snad za světla nedá stihnout. Silnice rychle neklesá, nabízí pohledy na malé vesničky v centrálním Atlasu, malá stavení přilepená ke skalám. Ještě za světla obdivujeme nádherné polorozpadlé ksary vysoko nad silnicí, jeden je obrovský.
Průjezd městečkem Ijoukak již takřka za tmy, mám ho v paměti jako superšpínu. Nezklamali, tak tady ubytování raději ne. Ve tmě pokračujeme, to množství zatáček začíná být protivné, jsem vykoukanej a do toho opět se střídají povrchy vozovky, spousta prachu a štěrku. Místy jedeme krokem.
Konečně v Asni. Okamžitě s námi mluví Arab co má kámoše v Praze, všichni maj kámoše v Praze, a zná Ferneta. Hotel tu údajně není, nabízí ubytování v berberském stylu s Tajinem za 300DH.
To je dost, už jsme bydleli a pěkně za 150. Jdu to zkouknout. Pokud Arab tvrdí 200m, nevěřte mu to, bude to hodně přes kilák. Je tma, moc toho nevidím, ale stačí. Na zemi je udusaná hlína, špeluňka 3x3m a ušmudlaná postel. Razantně odmítám. Asi ho osvítil Alláh, náhle si vzpomíná, že by tu teda hotel byl. Opravdu je, ale zavřenej. Nyní si vzpomněl, že směrem na Imlil, asi 2km, tedy spíš 10km je Big Hotel.

Hodinu tu lítám pěšky, máme prázdné nádrže, jezdíme v noci po údajně nenjebezpečnější marocké silnici, jsme utahaní, jsem nasranej a dost! Teď chce odměnu za své služby. Posílám ho do prdele, opakuje po mně. Aspoň umí k Praze a Fernetu další české slovíčko.
Našli jsme ten Megahotel s megarecepcí, mramor, stříbro, zlato, fontány, opravdu luxus. Naštěstí plně obsazen, nebo obsazen při pohledu recepčního na zasviněný motocrosový boty a zaprášený oblečení. Teď už je to jedno, nezbývá než dát posledních 60km do Marrákeše. Jsme smířený s noční jízdou, zastavujeme na cigárko, válíme se na silnici. Po pěti minutách se BMW dává samo do pohybu. Z povzdálí sledujeme jak se pomaloučku sklápí stojánek a motorka zlehka padá. Už toho má taky dost. Pádem se jen povolilo zrcátko, jinak bez úrazu. S půlnocí dojíždíme. Jsme přímo v centru Marrákeše, motorky v hotelové nonstop hlídané garáži. Teplá sprcha a ožíváme. V tomto městě i přes únavu z náročného dne se nedá jít spát a tak v půl třetí ráno probíhá pozdní večeře nebo brzká snídaně na osvíceném náměstí Jemaa El Fna.

25.10. úterý

Marrákeš. Hotel zde postavili určitě Francouzi, to co zde vidím v reálu jsem si představoval při četbě Remarqua. Atmosféru Francie narušují jen decentní arabské prvky, letitá klimatizace Union aire a vzdálený hluk doléhající silnice. Bydlíme pěkně, pokoj s terasou, venku dva bazény. Marrákeš, druhé nejstarší Makhzénské město, založili jej Almorávidé, následně budovali Almohadé a jejich nástupnické dynastie. Francouzi pak město rozšířili a upravili jej. Je to živé pulsující město, obrovský provoz, davy lidí, množství cizinců. Využíváme levné taxi a navštěvujeme komplex mauzoleí dynastie Saádovců. Skvostná architektura, maurské umění maximální dokonalosti a doslova nejjemnější kamenné krajky. Zde odpočívají čtyři sultání a 62 členů rodiny. V síňi dvanácti sloupů pak nejmocnější ze Saádovců Ahmad al – Mansůr.
Čeká nás Medina. Od roku 1985 patří ke světovému dědictví UNESCO. Je nejrozsáhlejším středověkým městem severní Afriky rozdělená do cechovních čtvrtí. Užasle sledujeme práci řezbářů, kovotepců, barvířů. V primitivních podmínkách a s letitými nástroji předvádí dokonalou řemeslnou výrobu. Když vidím kováře s rozžhavenou výhní vedle dílny s barvami, trochu mě zamrazí při pomyšlení na požár. Ve zdejším stísněném prostoru plném lidí, zvířat s povozy by to bylo nepředstavitelné!
Ubývá turistů, najednou nejsou žádní, za to sortiment se mění a příbývá špíny a zápachu. Zašli jsme poměrně hluboko do města a ztrácíme orientaci. Obrovský rozdíl je i zde. Z kraje poměrně čisté krámky, oblečení, pantofle, šperky, vonící koření. Zde stařena sedící na zemi vedle zvířecích výkalů prodává nevábně vypadající zeleninu, vedle prodavač ryb, spousta much a vedro. Sledujeme kam ( do čeho ) šlapeme a rychle pryč.
Vymotáváme se ze spleti uliček, ještě nakoupit dárky.Věčné smlouvání mě unavuje, nákupy mě vůbec unavují, nemám to rád. Na náměstí ještě osvěžit džusem z čerstvých pomerančů, platím 20 DH a čekám peníze zpět a ten hajzlík chce další. Zatím jsme se nenapili, odstrkuji sklenici a žádám své peníze. Prodavač mě ignoruje. Ráno stejné náměstí, stejný džus a stál 3 DH. Lehce zvyšuju hlas, trvá to dýl, ale peníze jsou zpátky. O dva stánky dál stejná cena jako ráno, s úsměvem a bez problémů. Kamera je vybitá, jsme na nohou od rána, takže zpět na hotel, trochu odpočinku a večer znovu do ulic tohoto fascinujícího města.
V noční Marrákeši je v pozadí nejznámější památky Almohádu krásně nasvícená měšita Kotoubia, 77 metrů vysoký pískovcový minaret. Procházíme náměstí Jemaa El Fna „schromáždění mrtvých“, v minulosti zde nechával Makhzén vystavovat sťaté hlavy neposlušných poddaných. Dnes obrovská restaurace i divadlo pod širým nebem. Tisíce žárovek osvětluje vznášející se kouř z dřevěného uhlí a vůně grilovaného masa. Své umění zde předvádí herci, tanečníci, kejklíři a zaklínači hadů. Než se rozkoukáme máme na hlavě a ramenou dvě opice. Do toho působivá živá hudba. Na Evropana udělá toto divadlo obrovský dojem, zároveň však unavuje. Nepředstavitelné hemžení, davy lidí, auta, koňské drožky, stovky mopedů a skútrů, stále troubící taxíky, neustálé oslovováni prodavači všeho a všude. Marrákeš v nás zanechává nezapomenutelný zážitek, který budeme vstřebávat ještě mnoho dní. Právě pro tento pocit cestujeme.

26.10. středa

Výjezd z města v mohutném provozu je docela zážitek, děláme jen jednu chybu. Místní policista ochotně poradí, otáčíme a dál to jde bez problémů. Až po Tamelelt N8 je nezáživná silnice. Za odbočkou na Demnate okamžitá změna, červená zvrásněná zem, místy jakoby rozervaná a po pravé ruce panorama zvrásněného Atlasu. Opět je vedro, první dny byla částečná oblačnost, zažili jsme i vzdálené bouřky, teď však slunce předvádí co zde v říjnu umí. Projíždíme Tanannt, pak série rychlých zatáček a ještě odpoledne jsme v městečku Ouzoud. Zbavujeme se všudypřítomných průvodců, míjíme dvě dost hrozná tábořiště a nalézáme hotýlek s malým kempíkem obehnaným zdí. Tady bude klid. Po dvou dnech strávených v rušném městě ještě cítíme štiplavý zápach v nose a tak stan a trocha přírody přijde vhod.
Vydáváme se k nejznámějším vodopádům severní Arfiky. Cascades d´ Ouzoud. Před ústím do El – Abid padá řeka Ouzoud z n.m. výšky 1068m ve dvou kaskádách o 100m níž. Překrásné pohledy, červená skaliska kontrastují se sytě zelenou vegetací a napěněnou padající vodou. Tyhle vodopády vás neohromí svým průtokem kubíků ani neslyšíte hřmot a dunění řítící se vody. Tyhle vodopády působí spíš laskavým dojmem a klidem. Je po hlavní turistické sezóně, jsme zde takřka sami, což je opravdový balzám na duši. Na dně rokle mě však zcela ohromila fantastická plavidla vozící turisty přímo do míst dopadající vody. Jejich základem jsou staré plastové kanystry, na tom vetchá dřevěná konstrukce, sedačka tak pro dva lidi, ale s polštářkem. Výzdobu obstarávají čerstvé květiny. Zázraky techniky. Absolutně mě nadchnul jakýsi kolesák, jenž jsem si okamžitě pojmenoval primátor Dittrich. Jízdu raději odmítáme a po 688 schodech se vydáváme zpět. Ještě se otáčím, konečně vidím primátora Dittricha v akci, ty kolesa se fakt točí. Po výstupu dáváme vychlazenou kolu a náhle: Ahoj, jak se máš? Už při příjezdu zkoukli SPZ našich motorek. Tenhle je ale příjemnej, milý úsměv, nabízí své zboží, ale nevtíravě, s omluvou odmítáme.
Městečko Ouzoud je z těch horších, špína všude, ušmudlané děti, žebrající stařeny. Hotýlek a kemp je to nejupravenější a nejčistší co se zde dá potkat. V kempu přibyla Honda VFR s anglickou poznávací značkou. Navštěvuje nás pár mladých lidí, sdělujeme si dojmy z marockých cest, obdivují padací rámy a kufry na našich motorkách, pochvala Tomášovi Padevítovi.
Nyní se nám připravuje večeře, už dlouho. V tomto hotelu je k výběru kuřecí Tajine nebo kuřecí Tajine. Je rozhodnuto, tolik jsem chtěl biftek.

27.10. čtvrtek

Platím kemp, včera domluvená cena je nějak vyšší. Majitel si napočítal zvlášť i sprchu, večeře chuťově dobrá, ale to kuře v Tajinu nebylo snad ani vidět. Nemám chuť ani náladu na dohadování a raději vyjíždíme.
Horská silnička, úzké zatáčky kopírující tvar hor, prudká stoupání a klesání, výhledy do údolí a strží. Červená převládá, i ovce jsou dočervena obarvené prachem z okolí. Zastavíme na focení, za dvě zatáčky můžeme stát znovu. To je k vzteku, zastavit, helmy a oblečení dolů, otevřít kufr, vyndat foťák a kameru, nafotit a natočit, opačný postup. Rozjezd a po pár metrech ještě krásnější vyhlídka, ještě lepší záběry.
Jedeme opatrně, prach a štěrk může překvapit kdekoliv, dalším nebezpečím pak jsou zvířata, pasoucí se kozy a ovce, spousta koní, mul, oslíků, toulaví psi. I velké stádo zvolna přecházející silnici je časté a běžné. Mrtvá zvířata na krajnicích a v příkopech jsou častých pohledem. Někdy holt nestíhaj.
Spousta zatáček, a opět tu jsou ohleduplní řidiči náklaďáků. Následuje prudký sjezd z Atlas-el-Moutaou-assit do rozsáhlé nížiny a opět známá routes nationales N8 přes Beni-Mellal a dál na Kasbu Tadlu. Snažíme se dokoupit vodu, chleba, bagety nebo něco podobného. V každým zapadákově je lékárna, asi hodně marodí, ale nevím co jedí, sehnat chleba se nedaří.
Náhle obchoďák evropského stylu, asi třetí v Maroku. Gábina vyráží na velký nákup. Hned za městem svačíme. Křupavé bagety, francouzský sýr, velmi levné a dobré sušenky a ještě ledová fanta, už ani ta N8 není tak ošklivou silnicí. Město Khénifra, město bez kempu, volíme tedy hotel. Zatím ze všech nejlepší. I město působí upraveně a moderně, to ale jen na hlavní třídě, boční uličky známá špína. Míjíme pátou lékárnu a konečně nacházíme zahradní restauraci s obrovskou velkoplošnou obrazovkou. Eurosport je osvěžením. Vše super, ihned čisté ubrusy, rychlá obsluha, výborné jídlo, krémová káva. V přepočtu za necelých 300Kč 1,5l chlazené vody, 2x džus, 2x velká porce několika druhů masa, hranolky, rýže, obloha, olivy, studené omáčky, bílý chléb a dvě kávy. Absolutní spokojenost. Další prvenství v Khénifře nás NIKDO neoslovil, nic nenabízel, nevnucoval žádné služby.

Amatérské DVD (1h20min) s dokumentem z cesty je možné objednat na bobeshavlik@seznam.cz . Cena je 100Kč + poštovné.